Kam až můžeme dojít?

Co všechno můžeme obětovat pro svou cestu vlastním životem?

Řekl bych, že zásadní problém je problém našeho směrování. Pokud se v životě rozhodneme podstoupit jakoukoli cestu, neměli bychom se od úsilí a našeho záměru upouštět. I za cenu mepochopení bližních a nejbližších (rodičů, přátel, kolegů, partnerů). Cesta vlastním žvotem je velmi složitá, ba dokonce v některých okamžicích je také proázena nepochopením ze strany ostatních a proto bychom měli hledat svou vlastní cestu, i za cenu toho, že bychom měli jít sami. Nebo tomu není tak? Proč bychom měli uvažovat staré konvence a příměry a držeti se "tradice" a proč "nevybočovati" z davu? Vždyť jsme li "svobodomyslní" a to jako lidé jsme, nevidím důvod neprosadit si "svou cestu", seč by to mohlo znít až egoisticky, ale zaměřme se na antropocentrické hledisko, tedy hledisko člověka jako bytosti samotné, mající rozum, mozek, schopnosti a dovednosti a tedy proč následovat určité učení, nebo ideologii?

Důležité je se "osamostatnit", nechat se připoutat k naší cestě a od ní se neodvraceti, a ukazovati ostatním, že přidáním se k Vám, a následování Vás na Vaší pouti, by nebylo od věci, protože ve vás spatřují jakýsi odlišný způsob nazírání na věci, což není špatné naučit se na věci pohlížet i z jiných hledisek a úhlů pohledu.

Filosofie je královna věd, jak je psáno v mnoha učebnicích filosofie, ale podle mě se filosofie nedá praktikovat učebnicově, že nějaký kolektiv autorů shrne "Svoje" přednášky do textové formy a vydává je jako materiál pro studium, někdy jako základní, někdy jako doporučenou literaturu. To podle mě není o tom. Filosofie je hledáním těch cest, které jsou z hlediska ostatních snad až iracionální, neobvyklé, jaksi odlišné a mající charakter pomateného a bezmyšlenkovitého chování. A stejně vysvětlovat někomu názory, proč, co, jak, kdo atd. je někdy velmi složité, a taky po dlouhých vysvětlováních to lidé stejně nepochopí. Lidé nechtějí chápat to co je abstraktní, co si mozek nedokáže racionálně a příkladně připodobnit, proto ani to co je za představivostí a smyslovostí leckdy nechápou a zdáte se pak v jejich pohledu jaksi diferentní a jakoby z jiné planety.

Typickým příkladem je "dnešní společnost" tedy společnost většinově zastoupená v ČR přidržující se hesla 100% liberalizace, svobody a naprosté autonomity, což je jistě správné, ale musí tady být zavedené řády a pravidla. Proč toto píši? Protože jsem se chtěl jaksi taktně a odlehčeně se přenést k problematice čtení knih, vzdělávání a třeba i samostudia. Dnešní lidé tráví mnoho času tím, že chodí do restauračních zařízení (řečeno mírně a spisovně), chovají se nepřístojně, provádějí nemravnosti, obscéní chování, a další přestupky, proti "zákonům". Nechtěl jsem ve výše uvedeném moralizovat, ale přeci jen někdy je na místě uvést tyto příklady. Pak jsou lidé provozující své neřesti a špatné chování mimo veřejné prostory, tedy většinou doma, tam kde bytují, kde mají domov, tam kam se vracejí. Ať se jedná o problematiku drogových závislostí, které již nejsou doménou uzavřených komunit, nýbrž se volně distribuují i na veřejně přístupných místech, což je nejhorší pro mládež, neuvědomující si 100% následky takovéhoto jednání, nebo o problematiku vzniku konspirací, spiknutí, a jiných praktik, které se jako dobré a ctnostné označit nedají provozují tyto činnosti.

Ale zbytečný by tento odstavec byl, kdyby nesměřoval k cíli. Tímto mým cílem a záměrem po celé snažení a úsilí této úvahy bylo upozornit i na jiné věci, které je možné reflektovat a následovat, nežli jen cestu probdělých nocí na večírcích, unášení se v rytmu dalších socálně patologických jevů a problémů současné doby.

Ale nebyli bychom lidi, kdybychom nehřešili, nicméně toto uvádím jako pouhý příklad, který měl vyprovokovat a jaksi podnítit to, že není od věci si čas od času (ne jako já, předělaný analfabet na knihomola). Až asi do mých 15 let jsem bral knihy jako nepřítele, se kterým jsem bojoval a vyhrával, avšak te%ď jsem já tím, kdo prohrává, protože mám jsen málo času a když ano, čtu převážně jen knížky. Nemusí to být "hluboká literatura", ale třeba odhlečené povídky, detektivní příběhy, nebo červená knihovna pro dívky, ale prostě jaksi zvyknout si na to, že jsou kolem nás i knížky a není jich málo. Stejně asi všechny za svůj "krátký" život nepřečteme, ale... Přes básně, pohádky, sci-fi příběhy a další se můžeme třeba dostat i na díla s hlubší reflexí a uvědoměním. Musíme si ale najít cestu, která nás uvodí a jaksi si hledat "to své" co v tom hodláme najít a to následovat. Proto zamyšlení nad vlastí "cestou". Hledání i jiných nekonvenčních přístupů a ne jen dogmatických doktrín, které jsou "neochvějné" a "betonové".

Ve filosofii lze nalézt právo, etiku, fyziku, logiku a další disciplíny, třeba i ekonomiku, architkturu, kulturu, nebo teologii a další. Jde jen o to hledat cestu a vydat se po ní.

Život není životem, dokud si nestanovíme vlastní životní hodnoty a cíle našich cest.
(pokus o vlastní heslo, které by mohlo být výstižné pro celý myšlenkový postup)