Stromořadí

Štěrková cesta pod nohama zachrastí. Krok. Další. Tohle místečko znám. Jako malý kluk jsem se tudy procházel. Ale už je to dávno, co jsem tu kráčel naposledy. A přesto cítím, že mám s okolní krajinou hodně společného.
Asi pět stovek metrů zaplněných stromy - krásnými vzrostlými pány. A přesto prázdnota. Nic neříkají. Já také ne. Po krajích pěšiny vždy jedna řada pečlivě a rovnoměrně rozmístěných kmenů. Jsou tu duby a buky. A já – člověk. Sem tam se vyskytne lavička, zastavte se a posaďte se na chvilku. Ve vánku šumí zelené listí a moje vlasy se svobodně mihotají kolem uší. Rostou tu obrovské bílé hlavy žampionů. Koruny listnáčů tu drobátka hlídají.
Co když vás pokácí, netrápí vás to? Vždyť jste jen nevinné a bezmocné rostliny. Co proti člověku zmůžete? Motorová pila vám zazvoní bzučivým umíráčkem. Ona a on nemyslí na problémy, které máte, které překonáváte, na úsilí, které vyvinete, jen abyste mohli dál žít. Možná si o všem šustotem vyprávíte mezi sebou, co já vlastně vím. Nejsem strom. V tomhle životě ne.
Kam vedou kroky člověka, kam směřuje tahle štěrková cesta? Na konec. Je tam zídka a těžká železná dvířka otvírající se příchozím. Tak jdete?