Sto let dlouhý sen

Kéž bych mohl jen tak usnout ,


spát a snít jak každý z Vás.


Ve svém snu pak prsty lusknout 


a probudit se ráno zas.





Nemohu však moji milí,


nejde to, jsem prokletý.


Jestli usnu, byť na chvíli, 


čeká mne sen stoletý.





V temném lese svojí mysli,


tam musím najít dveře a k nim klíč.


Odemknu a tak si myslím,


že dostal bych se odtud pryč.





Jenže ve snu moji milí,


tam je všechno naopak. 


Z cest svádějí Vás lesní víly


a dveře střeží hrozný drak.





Jenže ani víly ani drak nejsou tím největším prokletím.


Tím je čas, ten neúprosný vládce.


Krátká chvíle ve snu, stává se najednou stoletím


a spánek znamená totéž, co zhoupnutí se na oprátce.





Oči už se klíží a dech se mi krátí.


Slyším tenké zvuky známé melodie.


Poslouchám až do té doby, než úplně se ztratí.


Ukolébavka, určená tomu co ještě žije.


Opouštím svůj starý svět.


Nermuťte se ale, já se vrátím.


Nejdříve však za sto let.