Cíl od něhož mi anděl pomohl

Cíl, který se mi vzdaloval, byl to cíl, kde čím více jsem chtěla mít kontrolu nad svým počínáním, tím více jsem se vzdalovala od zdravého žití, tím více jsem se přibližovala spárům zákeřné dámy, co říká si Smrt! Uvědomili si to andílci okolo a začali napomáhat tomu, dostat mě na správnou cestu, cestu života, dostat mě z cesty smrti. Neměli, ale dost síly a upustili mě, snažili se mě znovu chytit, ale nešlo to a já spadla do temnoty, kde jsem nic neviděla, ale nebála se jít vpřed, kde mě volali temné myšlenky a zkáza. Chvíli trvalo než jsem ve světle uviděla dvě ruce. Jedna temná v červeném, tlumeném světle, která mě měla přivázanou na laně a tahala mě k sobě celou dobu a tu druhou v bílém světle, jemnou, čistou, nataženou, otevřenou, ke mě směřující ruku, která pro mě byla něčím, jako záchranou brzdou ve vlaku, který nikdo neřídí a pokud ho nezastavím, tak zraním sebe i jiné, možná i zemřu... Udělala jsem to chytla se té bílé ručky pomoci. Nejdříve jsem z ní sklouzávala, ale pak jsem se zvládla chytit napevno a nechat se vytáhnout z temnoty andělem, který měl sílu, který mě mohl zachránit a proto to i udělal, kterému vděčím za svůj trvale špatně fyzicky nepoškozený život, kterému vděčím za to, že zase mám sílu. To, že ji pomalu ztrácím se mi ještě stane v životě asi mockrát, ale nyní při ztrátě své síly a klesání dolů níž a níž vidím okolo ty bílé, silné, andělské ruce, které by rády pomohly mé duši a pozvedli ji výš, ale ta jedna září stále a září nejvíc, nejvíc ze všech a i když mám pocit, že padám níže, pocit že některé ruce se ztrácejí z dohledu, ta jedna je stále na svém místě a stále září. Možná, když se budu chtít - potřebovat znovu chytit, ta naděje nezmizí, ale nelze s ní samozřejmě počítat, člověk se musí snažit sám tudíž i já. Pokouším se a jde to pouze těžko, stále mi přijde, že to jde jen velmi těžko a že to snáze nepůjde, ale mám naději a nechci zklamat někoho komu jsem za hodně vděčná!!!