Planeta panáků

"Teda, ten je pěknej, kdybyste ho viděly jak se nakrucuje, když ho zabíraj, ten je teda něco."
"No, tamti fakt stojí za to.  Ti jsou k sežrání. Takovýho chlapa mít..."
"A budou tam nějací pěkní kluci? Na kluky já su fakt zvědavá"
slyším ze všech stran, až mi z toho jde hlava kolem. Chtějí abych se taky vyjádřila. Nevím jak. Nevím k čemu.  Co to ode mě vlastně chtějí? Jsou jen o nějaký ten rok mladší, ale já si připadám jak z jiné planety. Kam přijdu probírají kluky. Kluky? Cože? Kurňa mě není 15, ani jim ne. Jací kluci? Chlapi to jsou.
Jsem porouchaná já nebo ony? Možná, že obě strany.
Tohohle já se neúčastním, tady těch debat o opačném pohlaví a hádek, který je víc sexy a na jakýho zamrkat.  To jde mimo mě.
Na chlapy nemrkám a  zařazování do sexy škály také není můj koníček.

"A co Ondra? On se na tebe tak dívá."
aje další takové. "Jo, Ondra se dívá, ale dívá se i jinam"
"Nojo."
to bylo rychlé a bezbolestné.
Ondra byl milý, ale stále je moje planeta moc daleko od jeho.

"Co vy dvě hrdličky?"
ne, prosím už ne, já si tu jen vykládám s kamošem.

Cvak.
Když přijedu mezi své, co mě znají, co mi jsou podobní, jako by se všechno přecvaklo na jiný režim.
"Tohle je od toho pána u baru."
"Holky, nechcete koupit panáka?"
"A proč taková pěkná slečna nemá přítele?"
"A můžu u Tebe přespat?"
No konečně, návrat na moji planetu. Na planetu, kde mě chlápci kupují v hospodě panáky a piva a zvou mě na "čouda". Vykládaj si se mnou o všem, o sobě, o životě, o práci, o škole. Chtěj mě do postele, chtěj si užít, chtěj se líbat, chtěj změnu, kdoví co všechno chtěj.
Každej je jinej. Nehodnotím je podle toho, jak vypadaj, jak se nakrucujou před ženskýma, nesrovnávám je s hvězdným nebem kinematografie. Každej v sobě má něco originálního, má jinej příběh, jinej charakter, jiný očekávání, jinou škálu hodnot. Baví mě poznávat lidi pod povrchem. Někteří jsou bezva týpci, někteří frajírci a někteří prostě jenom zoufalci.