Kouzlo okamžiku

Z kapsy bundy vytáhla mobil a koukla, kolik je hodin. Ta zbytečná činnost jí měla jen poskytnout čas na uklidnění. Každá vteřinka se počítá. Teď anebo nikdy. Nádech. Výdech. Nádech.

"Tak jo." Už nesmím couvnout, nesmím. Skoro měla pocit, že se rozhodl někdo za ni, protože nohy dál vykročily automaticky. Musela pospíchat. Studenti, kteří dnes měli vystavovat své práce na Galerii výtvarného kroužku, měli přijít s předstihem. Marika si oddechla, že tak tak stihla začátek. Možná by ale bylo lepší, kdyby začali bez ní. Není ten typ, který by tenhle druh pozornosti nějak potřeboval.

V šatně si rychle odložila bundu a svetr a přezula boty. Velké černé desky opřela o skříňku, vytáhla z nich část výkresů a vyrazila do sálu Galerie. Dlouhá chodba naplněná po obou stranách skříňkami studentů ji umožnila nasadit solidní rychlost. Už se blížil konec chodby, která se pak stáčela doleva i doprava, a Marika pomalu dobržďovala. Nachystaná na co nejkratší otočku nakrčila pravé rameno a váhu těla přenesla na pravou stranu. V tom nejslabším momentu, kdy levou nohou vykroužila elegantní oblouček za roh, tvrdě narazila na překážku, kterou ani v nejmenším nečekala.

"Aaaaau," Marika ležela na podlaze, kam ji vymrštil náraz. Vůbec nechápala, co se stalo a snažila se identifikovat ten divný pocit po celém těle. Pootevřela oči. To, co uviděla, jí vyrazilo dech. Ležela uvězněná v záplavě zlata. Zlatavé lokny spadaly všude okolo jejího obličeje a zakrývali jí výhled kamkoliv do okolí. Ty vlasy, ty nádherné dlouhé vlasy barvy zapadajícího slunce si nemohla splést, takové má jenom…

"Arisa?!"

Marika sebou leknutím trhla, ale nemohla se pohnout. Onen podivný, stísněný pocit pramenil z tíhy druhé osoby, která na ní následkem srážky seděla. Ta pomalu zvedala hlavu a svýma velkýma zelenýma očima hleděla překvapeně na Mariku.

Marika byla zcela pohlcená výjevem, který ji ochromoval. Arisa seděla na jejím těle. Rukama položenými vedle její hlavy, se podpírala a obličej měla tak blízko, že napětí mezi nimi elektrizovalo. Arisiny hluboké zelené oči se vpíjely do jejích, ale její tvář zůstala neutrální, bez výrazu. Okolo nich existovaly jen Arisiny zrzavé vlasy, na které dopadal sluneční svit z okna školní chodby. Dopadající paprsky ranního slunce je proměňovaly v živé zlato. Při sebemenším pohybu se třpytily a jiskřily. Fascinovaně vdechovala jemnou šamponovou vůni.

"Jsi v pořádku?" Arisin hlas ji přivedl do reality.
"A-ano," odpověděla Marika. Teprve až teď si všimla, že se Arisa usmívá. Zdálo se jí, že na ni mrkla.

Arisa se napřímila a rozhlédla se okolo. Na černobílé kostkované podlaze jako sfouknuté peříčka ležely Maričiny kresby. Arisa vzala jeden do rukou a prohlížela si ho. Ta chvíle byla nekonečná. Těžko říct, co od toho Marika čekala, zda pochvalu nebo zavržení. Jakoby jí na tom záleželo. Marika stočila pohled zpět na ni. Ačkoliv trval krátce, byl intenzivní a takovým zvláštním způsobem člověka prozkoumával. Pak sklopila oči, ještě naposled pohlédla na obrázek a vstala.

"Promiň," řekla Arisa a do rukou Marice vložila výkres. Znovu se svou neutrální tváří, kterou již nezkrášloval ten božský úsměv, vykročila směrem k šatnám.

Marika se posadila, zmatená náhlým obratem. Slyšela, jak pozvolné Arisiny kroky utichají a ztrácejí se v dálce. Po kolenou beze spěchu posbírala ostatní výkresy z podlahy. Navrchu ležel obrázek, který převzala od Arisy. Obrázek šťastně se usmívajícího páru. Mariky a Davida.