Cesta

Večer jako každý jiný. Jdu z práce. Je konec ledna, tma a zima. Mrzne tak, že se dech, který uniká zpod šály přetažené přes obličej sráží na brýlých a namrzá. Proč mám vlastně brýle na očích? Asi ze zvyku a nebo snad, aby mi nefoukalo na oči? Za chvíli stejně nevidím nic. Nepotřebuji vidět. Tuhle cestu znám. Vím i bez osvětlení, které tu nikdy nikdo neudělal, kde je nerovnost na asfaltu. Jdu tím územím nikoho, kde znám každý metr. Jdu jako jindy a přesto je ta cesta dnes jiná. Dnes mi zavolala realitka, že se našel kupec na můj dům. Na ten dům do kterého se vracet bylo stále těžší. Na dům, který mě už řadu let tíží jako kámen. Na dům ve kterém jsem se narodila.
Jdu. Kolikrát jsem tudy už šla a kolikrát ještě půjdu? Jdu po asfaltovém chodníku vedle silnice a od severu fičí ledový vítr.. je určitě nejmíň patnáct pod nulou... Vzpomínám.

„Najednou se mi vybavuje docela jiná cesta. Vedle úzké asfaltky není žádný chodníček. Jen prašný okraj silnice a po obou stranách hluboké travnaté škarpy a nad nimi stráňky lemované starými jabloněmi.. Ty dvě na konci jsou „naše“... máme je propachtované a každý rok si s babičkou hlídáme úrodu panenských jablíček nejlepších na světě.
Dál za jabloněmi jsou už jen pole.. V létě tamkrásně kvetou vlčí máky. A na podzim, když padnou mlhy se tahle silnice změní v cestu odnikud nikam. Přesně vidíš jen strom vedle sebe. Jeho soused se už rýsuje jen tmavošedě, další mlhavě a následující těžko rozeznat.. a stejně tak při ohlédnutí se zpět.. Můžeš popustit uzdu fantazii, co čeká tam na konci... Při bližším pohledu jsou větve jabloní ověšeny řetízky perliček navlečených na pavučinách. Nádhera!
V zimě, když je vše přikryté sněhem, jsou tu nesčetné cestičky vyšlapané maličkými tlapkami hrabošů. Zimní fujavice vytvoří pokaždé kolem silnice nádherné sněhové převisy..a malá rukavička – moje rukavička - z nich vykrajuje různé tvary.. Někdy se větve jabloní pokryjí námrazou, která v dlouhých jehličkách odolává slabému zimnímu sluníčku. To je rozzazáří, až oči přecházejí! Ledové království.
Tou samou cestou chodím i po pár letech. Babička už nežije a já se nesmím stát učitelkou ani malířkou. Budu podle přání rodičů úřednicí. Podle jejich přání zmizelo skoro všechno co jsem milovala.. fenka Silva, kočka Líza, slepice, králíci i květiny...strašně jsem si přála jít za babičkou, jen jsem neměla odvahu a možná mám také příliš ráda kytky a sluníčko..těžko umírat v deseti a tak teď studuji na střední škole.
Teď už mám tu cestu nejraději, když ji zakryje mlha. Jak moc bych si přála vyjít někde úplně jinde.. nedaří se.
Následují jiné roky. Alej pokáceli. Brečím jako maličká holka. Prý tudy povede široká silnice. Chodím tudy s malou dcerkou za ruku a jejím bráškou v náručí.. Ano, chtěli jsme jít i s tátou, ale nechtělo se mu. Nikdy se mu nechce. Potkáváme sousedy: „tak kampak, děti?..a kdepak máte tatínka?..“ Tyhle otázky bolí. Ti dva nevědí, že je s jinou...a yak říkají: „jel na chatu..“
Další roky nás chodí víc. Přibrali jsme partu děcek.Nikdo se už neptá na tatínka. Jsou jen děti. Neposedné, zvědavé, nadšené a toužící po něčem novém. Zase je čemu se smát, o čem si povídat,.. zase je líp. Zase mám ráda tu cestu mezi poli, kde začínají naše krátké i delší výpravy za dobrodružstvím. Jejich „čááu Horčo!!“mi dává sílu achuť jít dál.
Čas je neúprosný a z mých i „mých“ dětí jsou najednou dospělí lidé. Zvou mě na své výpravy, které pořádají, ale nechci být cosi jako „maskot“. Mám je ráda, ale nemám jim už co dát. Jen někdy neodolám a když vím, že v sobotu odjíždějí, dívám se z dálky, jak se na konečné vítají.
Už zase se ta cesta stává jen spojnicí mezi prací a domem k přespání. Nenávidím tu cestu zpět. Není to cesta domů, protože domov není dům, ale je to místo, kde jsou ti pro které žijeme a kteří žijí pro nás.. Nemám domov.

Zahloubaná do vzpomínek jsem došla až na konec cesty. Jak mi za těch deset minut cesty proběhl hlavou celý život.. Teď ještě pár kroků do kopce. Tam už jsou zelená vrátka, která se otevírají na druhou stranu než by měla..a cestička z dlažek a vedle ní v létě kvetou orlíčky a v jejich sousedství nádherné kapradí a vedle floxy.. najednou mě napadá, že ty poslední kytky jsem viděla kvést loni. A blíž domu záhonek bylinek. Teď jsou zmrzlé. Přežijí tuhle zimu? Rozmarýnka asi ne. Nestačila jsem ji zazimovat. Na druhé straně se vedle trávníku krčí předčasně vykvetlé sněženky. Vykvetly v té letošní podivné zimě a pak je najednou mráz překvapil. Snad půda rozmrzne než budu muset odejít. A co bledulky po babičce a její mandloňka, kterou jsem si vypiplala z výmladků? Ty vyrazily na místě té kterou kdysi pokáceli. Najednou mám hlavu plnou starostí. Co z toho předchozího života vzít s sebou a co raději nechat být? To bude sakra těžké rozhodování..
Už jsem za dveřmi a zmrzlou rukou lovím klíče. Na druhé straně řve „uvítací výbor“ – mí dva kočičí bráškové, kteří mi už rok a půl dělají spolubydlící. Vím, že nahoře čeká ještě fenka Luc a morče Kuba – to jediné, co mi zůstalo po příteli, který před časem nepochopil, že mě neúspěšný pokus o prodej domu dostal psychicky na dno. Tentokrát to snad vyjde... jako všechno v mém životě půl hodiny po dvanácté... SAKRA!!