Svoboda projevu na internetu

Máme-li hovořit o svobodě slova na internetu, bylo by nejspíše více než v hodné ujasnit si hned od začátku, o čem že to vlastně mám diskutovat. Co je tedy ‚Svoboda slova,‘ či ‚Svoboda projevu?‘
Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. V určitých částech těchto listin, které dnes klademe na nejsvrchnější příčky sociální a justiční důležitosti, můžeme najít zmínky o ‚Svobodě projevu.‘ Je definována jako právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a to jakýmkoli způsobem, zkrátka jako právo vyjádřit se bez cenzury a jiných omezení. Člověk tedy má možnost dát ostatním znát svůj názor za použití jakýchkoli prostředků. Ale je toto právo skutečně onou ‚Svobodou projevu‘?
Je obdivuhodné, jak rychle si lidé uvědomili, že zákazem svobodného a otevřeného hovoření o mnohých námětech politické, umělecké či jiné scény, nasazují sami sobě náhubek a zabraňují si tak nejen v tom útočném, nýbrž také obranném kousnutí. Jakou zásluhu nese tento náhubek spletený z ‚opatření‘ a ‚zásad‘ na osudech jednotlivců i celé společnosti v letech minulých, přítomných a, nedej bože, i těch budoucích, nestačíme snad ani sledovat. Bylo jen na čase, aby jej populace po letech úpěnlivého nahlodávání a přežvykování jednou provždy strhla. Nyní se tedy můžeme těšit pocitem, že jsme svými pány, nikdo nemá moc nad našimi slovy nebo myšlenkami a můžeme tedy otevřeně prohlašovat, co se nám líbí a co ne. Smíme vyjádřit svůj názor například na politickou situaci a je jen na ostatních, zda budou poslouchat, nebo opovržlivě či nechápavě zavrtí hlavou a odejdou, máme tu možnost vyhledávat cizí názory, přejímat je a dále šířit. Takový je obrázek Svobody projevu, co lidstvo tak vychvaluje, prohlašuje mistrovským dílem a věší do čela svého domu.
Jenže stačí vzít zvětšovací sklíčko, nebo nasadit brýle a pozorně se zaměřit na detaily. Tu vidíme, že ruka, jež držela štětec, se možná lehce chvěla, neboť postavy zdají se být maličko pokřivené, barvy nejasné a malba celkově až povrchní, omezená. Ano, omezená, vsazená do neústupného rámu zlatavé morálky!
‚Svoboda projevu‘ není tak úplná, jak se tváří. Nepovoleno je namátkou ‚projevení nenávisti.‘ Je snad více než jasné, že zde Mistrova ruka zaváhala a vykonala chybný tah. Jak může být ‚Svoboda projevu‘ omezená? Ta dvě slova si přece protiřečí! Jak můžeme zakázat projevovat nenávist a přesto se halit do pláště liberálních slov?
Omezená Svoboda projevu přece nesmí být žádnou Svobodou nazývána! Tohle je ta část divadelní hry, kterou bychom měli vyškrtnout ze scénáře, neboť představitel hlavní role je svázán jinými pouty vzájemného respektu, nosí falešnou masku soucitu a jedovatě lživé jméno své tiskne k srdci. Svoboda. Jak můžeme omezit něco, co sami nazýváme neomezitelným? Můžeme říkat vše, jen nesmíme vyjádřit nejhlubší city, co chováme v srdci?
Tvrdit však, že by žádná část našeho podvědomí, našich myšlenek a názorů neměla zůstat skryta, by byla pošetilost. Existují slova, jež v minulosti ranila společnost, otřásla jí a zničila vzájemnou důvěru, kterou k sobě lidé snad kdysi chovali. Rasismus a podobné rytiny ve cti jsou jen důkazem lidské pýchy a sobectví, které by mělo zůstat veřejnosti skryto. Některé názory jsou totiž jako viróza šířící se skrz řady populace. A poměrně často se stává, že se z virózy vyklube epidemie a z té pak v nejhorších případech i pandemie.
Jak tedy vystoupit z bludného kruhu? Jakým lékem naočkovat veřejnost? Jak zajistit, abychom nevnímali vykřikovaná slova? Je to tak jednoduché… stačí přece, aby ‚pravd,‘ našich názorů, bylo tolik, že je již nikdo nevnímá. Svoboda projevu může být označována za prostředek spásy a na poli sociální farmaceutiky by si zasloužila dobýt stejné slávy jako například za dob bujících infekcí penicilin. Je jen její zásluhou, že jsme nyní imunní proti individuím hlásajícím ‚svou pravdu,‘ protože slova vyřčená v hučícím včelím úle jsou ničím oproti projevu přednesenému tichému publiku.
Děkujeme mnohokráte Panu Lékárníkovi za předepsanou medicínu. Ano, je zač děkovat. Nyní přece můžeme otevřeně porozprávět o smyčkách utahujících se kolem krku společnosti. Můžeme říct, co si myslíme, ale je to jako házet hrách na zeď, protože to samé hlásá náš soused z druhého poschodí již druhým měsícem a stejně jej nikdo nevnímá, jelikož všichni hluše posloucháme jen svá slova, sledujeme v zrcadle své rty, ty cizí nás nezajímají. Jsou to snad vedlejší účinky zázraku jménem ‚Svoboda projevu?‘
Ale přestaňme se nyní věnovat samotné interpretaci naší výsady, práva, privilegia, nebo jak ‚tomu‘ chceme říkat a zaměřme se na nebezpečí s ním související. A to leží v samém nitru lidského charakteru, protože každý z nás si věci vykládá po svém.
Zamysleme se třeba nad slovem ‚číslo.‘ Obsahuje pět písmen, dvě slabiky, to jistě ano, ale berme teď v potaz jeho význam. Snadné, že? Asi vám není jasné, proč tohle chci… je to miniaturní demonstrace toho, že každý z nás je jedinečný, protože těžko můžeme tvrdit, že svobodný strojní inženýr si pod tímto pojmem představí totožnou věc jako maminka na mateřské. A to byl jen příklad jednoho slova. Co teprve, přečteme-li si větu. A propos, kolik takových vět obsahuje samotný proslov? A kolik významů se v něm může skrývat? Dokážeme vůbec odhadnout, jak si jej máme vyložit? A chceme si jej vykládat správně?
Když budeme přednášet o kvalitě potravinářských výrobků a načrtneme pro příklad výrobu jahodových dortů, pečlivost, s jakou vzniká poleva a katastrofu, jaká nastane jediným zrnkem cukru navíc, publikum se rozdělí do několika skupin. Jedni si budou v duchu představovat, jak vypadá takový dort. Jiní se na vás mohou dívat a uvažovat nad tím, jak komplikovanou metaforu jste si to vymysleli a ti snad nejpočetnější se pozastaví nad tím, jestli jim tu líčíte strastiplnost cukrářského života záměrně. Proč ale tohle uvádím? Není třeba si uvědomit, k čemu může dojít, přednášíme-li věc důležitosti jednoho jahodového dortu, ale co se stane, začneme-li hovořit o věcech charakteru politického, či závažně sociálního.
Vždyť jednou ze základních vlastností naší řeči je proměnlivost slov a vět, části projevu- slova a tedy i projev samotný lze snadno skloňovat, časovat, ohýbat. A uznejme sami, že spojem překrucovat je ve významové tabulce jen pár příček vzdálen! Co všechno se může stát, ohneme-li slovo jedno? Jak se mění jeho význam ve spojení s jiným? Už samotnou tou úvahou vstupujeme na dosti tenký led. Byla by chyba neumět plavat.
S nebezpečím proměnlivosti a vlastně i se Svobodou projevu souvisí další z dnes často probíraných témat. Nemluvím teď o ničem jiném, než o způsobu, jakým jsou informace podávány. V našem století se nejedná pouze o ústní formu, gesta nebo mimiku, ale o mobilní telefony, internet a jiné výdobytky společnosti, kterou hrdě, ba přímo pyšně titulujeme jako ‚moderní.‘
Zamysleme se teď na malý moment nad tím, co se děje s naší Svobodou projevu v oblasti takového internetu… můžeme vidět i zde její omezenost?
Jistě. Ve většině případů se o cenzuru internetových stránek starají její administrátoři, správci, co mají jakési ‚právo‘ k filtraci komentářů, článků nebo i takových obrázků a měli by se starat především o to, aby jejich obsah nikoho neurážel, neporušoval práva spojená s ústavou… vyjmenovávat omezení bychom mohli donekonečna. Proč se tedy i tady najdou případy vulgárních či jinak útočných hesel a sloganů? Proč právě internet je líhní rozličných buřičských myšlenek?
Uvažujeme-li nad tím alespoň chvíli, je tu důvod zcela prostý: anonymita.
Přiznejme si, je jen málo lidí, kteří si stojí za svými názory tak pevně, že se odváží přednést je před ostatními. Takoví jsou raritou. Jsou to ti, kteří snesou ostrou kritiku, posměšky, opoziční teorie. Ale na internetu? Je snadné napsat článek se svým názorem na kauzu XY, vylíčit své pocity z toho a toho nařízení, či vyvinout teoretické řešení pro tu a tu záležitost. Vše lze snadno publikovat. Jenže najde se mezi všemi těmito zapálenými rebely jediný, který by dokázal svůj postoj prezentovat před desetičlennou skupinou? A co takhle sto posluchačů?
A hle! Kolik lidí se rádo vzdá svých nápadů, protože vědí, co by teoreticky mohlo následovat po strhnutí závoje, který je skrývá před zbytkem rokujících?
Pozornost lidí je mnohdy nepříjemná a není nic horšího než nespokojené, bouřící se publikum. Ošívající se řečník přednášející na téma, které je tabu, pak často vyletí z pódia nosem napřed. A toho se většina z nás bojí. Utíkáme do virtuálního světa, protože nemáme jinou možnost, jak uniknout se většina z nás bojí. Utíkáme do virtuálního světa, protože nemáme jinou možnost jak uniknout potenciálnímu posměchu. Je snadné sedět za monitorem v bezpečí vlastního domova, popíjet kávičku a sledovat, jaké jsou reakce na předložené podněty. Je snadné vyjádřit se, říct víc, než bychom si kdy dovolili tváří v tvář realitě. A to je vlastně dobře.
Kdyby tu nebyl internet, tedy jakási novodobá zpovědnice, mnoho lidí by svůj vztek dusilo v sobě, pamatovali by si malé i velké křivdy, které se jim staly v minulosti, a dali by je pocítit v nějaký obzvláště slabý okamžik. Ne, není jen dobré mít přehled o tom, co si lidé skutečně myslí- je to nezbytné.
Právě diskusní fóra jsou skvělým nástrojem na odhalení všeobecné nespokojenosti, kriticky nahnuté antipatie či hořce zakořeněného nepřátelství- ať už vůči zemi, určité osobě ale i sociální skupině. Je třeba sledovat a kontrolovat, ovládat. Musíme zavčasu odseknout příliš popudlivé výhonky rostliny jménem rebelie, které se vydají do špatného konce světové zahrady.
Ale opět zde narážíme na ten samý zdánlivě neprůchodný problém, který jsem se snažila načrtnout na začátku. To ovládání! Jak smutné, viďte? Všichni si přece uvědomujeme, že by nebylo dobré nechat věci jen tak odpočívat, problémy se hromadí v dolních i horních končetinách, tiše a nenápadně zde bují infekce, bakterie pořádají bujaré oslavy. A vše se zdá být normální. Až jednoho dne- prásk! Všechen hnis se vyhrne ven a nakonec je pozdě lamentovat. Ale co s tím? Jak to zaonačit, aby se nenašel ani jeden protestující a přesto bylo vše pod kontrolou?
Absolutní svoboda?
Nemožné.
Internet ve stylu panenek na klíček?
Také ne.
Je to snad úkol, pro ty moudré, aby nám vysvětlili, jak se slovem na internetu zacházet. Představuje dýku, kterou bodáme do zad svých přátel? Nebo snad květinu, kteroužto věnujeme drahé osobě? Obojí?
Možná by nám pomohl následující model: země, kde se internet vymkl kontrole. Na diskusních fórech přelétávají bombardéry plné atomových slovních obratů a vodíkových expresivních výrazů. Nadávky štěkají jako kolty kovbojů ze starých filmů, které sledujeme na konci nedělního odpoledne, lidé se plíží mezi síťovými přáteli a hledají náznak zrady. Nikde není bezpečno. Absolutní svoboda, řekl by jeden. Galimatyáš, na to druhý. Člověk může říct, co je mu libo. Ale za jakou cenu?
A hned, na druhé straně poklidný stát, kde vše má svůj řád, vše je alabastrově čisté, každé slovíčko je dvacetkrát přeměřeno, než je vypuštěno na cestu kolem světa a ještě vícekrát zhodnoceno ostatními lidmi. Svět, kdy je každé přímé slovní spojení považováno za známku jakési morální dokonalosti. Jasná slova. Ale co se skrývá uvnitř? Jsou lidé opravdu takoví, jakými se zdají být? Co dusí v sobě?
Jistě si hned uvědomíme, že ani jedna alternativa nezní příliš lákavě. Na jedné straně hořká válka, na té druhé sladké ticho. Kterou chuť si vybrat? Nebylo by vhodné smísit obě ingredience do velkého virtuálního hrnce?
Kuchařka radí, že ano. Ale jaký poměr zvolit? A na kterou stranu vařečkou míchat? Přidat ještě něco? Na jakou teplotu vařit? Péct? Nebo snad smažit?
Snad donekonečna bychom mohli pokládat podobné rétorické otázky. Ale lidstvo se potřebuje především poučit ze svých chyb. Nikdy si neuvědomíme skutečnou hloubku problému, dokud nepocítíme jeho účinky na své kůži. Můžeme tu snadno debatovat o tom, co by se mělo či nemělo změnit. Ale na všechno si naše společnost již vymyslela zákony, jejichž porušení je přísně trestáno. Kupříkladu odnětím svobody.