Lávopády

Peklo, proč to nenechal být a nechal se spálit. Jít na čer-venou a stejně vidět volnou cestu všude kam se rozhlídne. Zase o tom přemýšlím. Jako každej kdo jednou poznal někoho, kdo v sobě měl víc z nás než my sami. A je to určitě jen Iluze? Co kdyby nebyla a vážně to byla pravda. A kde je ta hranice? Vždycky jinde. U všech jinde a to je to kouzelný. Každej mění svý pocity a tak je stálost vlastně sebeklam. Jaká ironie vznešenosti. Hell, tohle není důvod k trpkosti. A kdyby, trpký není špatný. Ale zase špatný ústí v dobrý. Nikdo neví co dělat a pokud ví, tak časem zjistí, že to není zas tak jistý. Jako dítě se ptá proč. Děti důvěřují. Děti zbožňují a obdivují vše. Jsou naivní a věří, že všechno má smysl. Staří stárnou. Tisíckrát zklamáni a přesto v nich dětská důvěra zůstává. Avšak ze strachu ze samoty. Ne z naivity. A to je sebeklam. Zničující lež, které věří všichni. I my sami věříme a tak kde je pravda? Okolí, my nebo to mezi? Všechno a zároveň nic. Pokud má smysl něco tak má smysl všechno. Nezáleží na ničem. Základ je nic a vírou v to, že nic je první kámen pyramidy postavené až po to co se paprsků dotýká, se zbytek zjeví sám. Celý svět stojí na vlásku. V lásce je hodně. To ví všichni. Ale k čemu je láska? Není sobecká? Není to nejsobečtější emoce? Sebeláska projevující se láskou k někomu. Bezmoc a beznaděj. Chci lásku, která mě bude ignorovat! Hloupost. Nejsem jinej než ostatní. Dělat že mi na sobě nezáleží víc, jak na čemkoli jiným by bylo moc nabubřelí. Takový já přece nejsem. Jsem na budoucí břehy listonošem. Poslem zpráv, dobrá duše. Zní to, ne moc zajímavě, ale to vlastně život nebývá. Vzpomeň si na něco. Užíváš si to stejně jako tehdy? Ne. Nikdy. Zajímavý je teď. Teď je pořád. Bylo, je a bude. A jaké? Minulost je taková a nemůžeš říct, že ne. Budoucnost je taková jaká by měla být. Tu zná každej sám. Ale teď překvapí. Překvapí vždy. I teď, teď je teď a teď už není. Teď zmizelo v minulosti. Je mi po něm smutno. Jako, po každým teď, na který si zvyknu.