*Úvahy v noční službě*

„Přijďte prosím na sál¨ a zřejmě ve spěchu zavěsila, aniž by počkala co já nato. Po mých dosavadních zkušenostech právě s touto porodní asistentkou to je pro mě varovným znamením! Špatná zvěst o půlnoci. Před hodinou jsem usnul a teď abych už znovu vstával!

Ze služebního pokoje utíkám -dnes zrovna v lijáku- přes nemocniční nádvoří tam, kde skoro permanentně svítí čtyři okna: na porodní sál. Kdykoliv jsem běžel přes tento nevlídný dvůr za mrazu, větru, v dešti či ve sněhu, nikdy jsem přesně nevěděl do čeho jdu. I dnes mi hlavou křižují myšlenky na to, jak asi budu muset reagovat na danou situaci: vyčkávat nebo organizovat další odbornou pomoc? Nebo se asistentka mýlí a špatně odhadla situaci?

Poplachová reakce mi proniká z mozku až do konečků prstů. Rozechvívá smysly! OTŘÁSÁ MÝM SEBEVĚDOMÍM !
Za těmi osvětlenými okny je tajemství, které musím rozluštit.
Důraz je na slově MUSÍM !
Porod MUSÍM dovést až do konce s nejlepším možným výsledkem.
MUSÍM ! Tomu se nelze vyhnout.

Čím víc se blížím těm ozářeným oknům, tím víc si uvědomuji jak je každý můj čin ba už i myšlenka, která mu předchází, plná zodpovědnosti za někoho, koho vůbec neznám. A tato má neznámá bližní ode mne očekává jako naprostou samozřejmost, že moje rozhodnutí a počínání budou jenom správná a v její prospěch. Od toho přece závisí její další osud, zdraví, život, životní štěstí a spokojenost, ba i budoucí generace...

Konec úvah! Objalo mě teplo chodby k porodnímu sálu, moje kroky se nepříjemně hlasitě rozléhají. Z rozevřených dveří sálu zatím žádný křik, jenom světlo a teplo uniká do chodby. Přicházím pozdě a nelze už nic dělat ? Nebo už je zase všechno v pořádku a celý ten poplach byl na nic ?! Uvidíme !

Teď už vím, že to byl falešný poplach a porod obyčejný, jeden z tisíců t.zv. normálních. Pokusím se dospat zbytek noci. Kdoví, co mě ještě do rána čeká !?
Postel mi vychladla a je mi zima z rozespání. Ve dvě hodiny z rána stále ještě nespím.

Ve tři ráno: „Máme příjem, potrat, přijďte prosím k výškrabu !"
Za hodinu nato uléhám znovu. Kéž bych usnul ! Venku začíná svítat, přestalo pršet, ptáčci už začínají koncertovat

O půl šesté zařinčí telefon: „Příjem na porodnici!" Letní liják je znovu v plné síle. Běžím přes dvůr tam, kde ještě stále září ta čtyři okna a kde je tolik tepla. Je tam někdo trpící, mně úplně cizí, ale očekává ode mne pomoc. A má ku mně -neznámému- důvěru...

Proč tomu tak je? Utíkám a můj mozek teď nechce filosofovat. Našeptává mi však: „tu důvěru nesmíš zklamat !“