Nad knihou Z.Freuda

Zamyšlení nad knihou Z. Freuda – 31.12.2006

Po seznámení s myšlenkami, o nichž se tolik tu a tam dovídám s náznaky záhad a rozporuplností, po přečtení některých jeho případů – mě napadá jedna věc.

Co člověk má v nevědomí – a proč to má? Proč by se měl člověk vždy vyrovnat
se situacemi, které jsou pro jeho duši něco, jako zkouškami, které musí vydržet a přežít v duševním zdraví? Proč se duševní rovnováha člověka poruší, jestliže ve zkoušce neuspěje, a neúspěch v jeho nevědomí na něho pak za jistých okolností dotírá ve formě duševní poruchy, či nemoci?
Příroda je dokonalá – všechna její nesčetná ,,kolečka,, v říši rostlin i v říši živočichů do sebe podivuhodně přesně zapadají. Na mnoho otázek, kterými se lidstvo zabývalo, našli vědci odpovědi – a ty to potvrzují. Příroda nemá nic zbytečného, neplýtvá, vše je účelné, vše funguje za účelem r o v n o v á h y .
A co tedy lidská duše?

Duševní zdraví předpokládá, že člověk bez újmy na duševním zdraví přežije všechny malé i velké životní karamboly – že si zachová rovnováhu - a pokud zakolísá, že svou rovnováhu opět nalezne.
Máme snad za úkol obstát v každém případě? Obstát znamená ,,postoupit do dalšího ročníku,, – tj. kupředu. Jestliže se člověk s něčím nevyrovná, a ono se to v jeho nevědomí usadí, vrací se to člověku stále znovu způsobem duševní poruchy. Mozek zas a znova hledá způsob, jak úkol dokončit. Pokud se to člověku např. pomocí terapie psychiatra podaří – mozek považuje úkol za splněný – a situaci uloží tak říkajíc ad akta – a člověk žije dál - ,,postoupil… ,,.
Co je to s lidskou duší?

Nemůže být zbytečné to, co se v naší duši děje – příroda, která neplýtvá zbytečnostmi a neúčelnostmi, nečiní tak jistě ani v případě lidské duše.
Šest miliard lidí na světe žije svůj život, aby zemřelo – a všichni tito lidé mají stejně fungující duši – duši, která je někdy raněna obsahem nevědomí, duši, která musí obstát ve všech životních zkouškách. Jestliže nemá dost sil a neobstojí - onemocní .
Proč by měla lidská duše takové nesmírné úkoly, kdyby jí bylo souzeno na konci života vyprchat, spolu s tělem zahynout a neexistovat. Kdyby naše duše neměla po naší smrti už žádné jiné poslání – k čemu by všechny ty psychické mechanismy, zákonitosti a pochody byly?
Pokud onemocní naše smrtelné tělo, podle zákonů přírody, pokud zestárne, nebo je nemocí velmi poškozeno – zahyne, aby se jeho hmotná pomíjivá schránka rozpadla v prach. A co lidská duše – která jde životem po cestách jiných než hmotných, živena nehmotnou energií vyššího intelektu…?