Apollón x Dionýsos

Umění dle Apollóna, umění dle Dionýsa... Jaký je v tom rozdíl?
Dva bratři, synové nejvyššího boha, Dia, co vedou nekonečný spor, jenž jim pomáhá tořit stále větší a větší díla. Dva protiklady zastřešené pouze povrchním pojmem- umění.
Zeje mezi nimi obří propast, v jejich vyjádření, v jejich vnímání, v jejich světě...
Apollón, bůh harmonie, řádu a rozumu. Bůh, který se dle svého jména nazývá „zářící“. Osvětlí tato záře zákoutí, kde dosud číhala tma? Nebo nás spíše oslepí? Tato slepota nás posléze provází v každé situaci, v každém okamžiku...

svázal všechny
i sám sebe
ponořil se do
hlubokého spánku

Přívrženci Apollóna kráčí v tomto „krásném“ zdání, jako sám jejich vzor, který je paralyzován svým vlastním svitem. Pro dodržení harmonie a pořádku tančí za zvuku lyry jen v místech dříve poznaných a pochopených. Pro dodržení těchto, Dionýsem neuznávaných, dogmat není schopen dostat se k meritu věci.
Je účelem umění mlžit, či posloužit jako brána k poznání? Sám „velký“ bůh umění a lunce tedy místo hudby poskytne jen její obraz- nedovolí jí totiž bouřit, tepat, burácet. Vznášet se a vzápětí zase klesat. Svazuje tak její podstatu neviditelným provazem, či ji snad dokonce zabíjí.
Stáhl z kůže Marsyase, kterého sice porazil, nicméně udiven jeho troufalostí stojí ohromen, schopný pouze pomsty za takovou drzost.
Apollón není bůh umění, ale jeho vrah!
Dionýsos ukazuje tvář nespoutané životní síly, když se dostává do opojného stavu.
Ochoten projít smutkem, utrpením, bolestí, chaosem a posléze šílenstvím, aby dospěl k podstatě. Když se účastníci jeho tažení dostávají do extáze, Apollón nervózně a asketicky sleduje dění z dálky.
Nezřízenost, nespoutanost, extatické stavy- to jsou synonyma umění.

Chci vidět,
co jiní nevidí.
Chci slyšet,
co jiní neslyší.

Umění je totiž cestou. Cestou bez konce...