Blíží se podzim

Stojím na slunci a vychutnávám jeho poslední hřejivé paprsky. Obvykle nemám slunce ráda, ale zimu snáším ještě míň, a blíží se podzim.
O nohu se mi za hlasitého předení otírá rezavý kocour. Je můj, ačkoliv kočky ve skutečnosti nikdy nikomu nepatří. Navzdory svojí rodině jsem ho pojmenovala Mefisto… né, že by byl zlý, ale… jména démonů jsou krásná… jako jména andělů. Kromě toho, kočky mají přece blízko k podsvětí.
Chvíli mě pozoruje, a když má pocit, že se až příliš utápím ve svých myšlenkách, zamňouká. Proberu se, vezmu jej do náruče, a ustoupím trochu do stínu.
Vlastně jsem trochu světloplachá, a s takovou by mi brzy začly slzet oči.
Kočky mě vždycky chránily.
Hlasité předení se mě snaží vyvést z trudnomyslných přemítání. Smutně se usměju.
Ani on mi nemůže poradit, co ti vlastně říct. Řekl by mi, že pravdu, už jen proto, že kočky neuznávají lež. Nicméně…
Posadím se ke zdi, na sluncem málo prohřívanou zem, a zadívám se mu do očí. Copak by jsem mohla?
Jak někomu sdělit, že jsem prokletá? Jak sdělit, že si nezasloužím chválu, ani vděk… ani sebemenší přízeň?
S lidmi moc mluvit neumím… nemluvě o tom, že vy lidé na podobné věci ve skutečnosti ani nevěříte.
Mám-li říct pravdu, mám z vás trochu strach.
Kocour se protáhne, a udělá si v mém klíně pohodlí. Kolem se srocují i jiné kočky a jejich koťátka, mám jich tu docela hodně.
Pravda, umím vycítit bolest, umím ji příjmout, a snad i pomáhat se s ní vyrovnat, když to ti druzí dovolí… umím ji potkat tam kde se nehledá, umím rozeznat bezhlesé volání o pomoc… avšak… to proto, že je můj osud s bolestí sepjatý.
Mým osudem je bolest.
Ano, mohu si vybrat její podobu, zda bude vnitřní, nebo fyzická, zda-li ji budu prožívat sama, nebo budu blízko někoho, kdo trpí, zda ji budu způsobovat, nebo od ní budu pomáhat. Vybrala jsem si pomáhat, a můj osud to respektuje do té míry, že mám vždycky komu, a téměř vždy i jak… to byl jedem z mála způsobů, jak mou kletbu oslabit… občas se zdá, že jediný - ten nejméně krutý.
Jsem-li šťastná a držím se od bolestí daleko, stane se vždycky něco zlého – obvykle mě, ale ani to není zrovna pravidlo… vím, nejspíš by ti to přišlo legrační.
Kdybys jen věděl…
Vlastně ani nevím, jak působení kletby popsat v dnešním světě, jenž byl prý o kouzla přece zcela ochuzen.
Slunce se skryje za mrakem, a chlad větru mi dává najevo, že bych se už měla začít oblékat tepleji, než jsem teď. Smůla, teď si jít pro teplou mikinu nemůžu.
Sedm. To je momentální konečný počet předoucích šelmiček, které obsadily můj klín, většinu mého těla i moje okolí, dožadující se mojí pozornosti.
Jejich tělíčka alespoň krásně hřejí.
Nazval jsi mě andělem, to bys neměl. Být to pravda, znamenalo by to totiž, že jsou andělé prokletí.
Bylo by dobré ti to říct?
K takovým, jako já není dobré cítit jakoukoliv vděčnost.
Pravda, bylo na mě, kterou z cest si vyberu… a není pravda, že bych nepomáhala ráda, jenomže… jak může kterýkoliv z nás vědět, že tohle nedělám jenom kvůli tomu?
Přejedu dlaní po jemně oddychujících, něžně hebkých hřbetech.
Spíš, než anděla připomínám démona. Jak bych ti mohla něco takového říct?
Slunce se zase ukáže, a osvětlí krajinu přede mnou.
Zavřu oči a naslouchám uklidňujícímu vrnění.
Blíží se podzim.