Neni to pokrytectví?

Že si musíme věřit, to se dočteme snad úplně všude. Nejenom, že je to oblíbené motto náctiletých slečen, ale je to i oblíbená filozofie úspěšných podnikatelů a základní poučka v různých sebemotivačních knížkách... A když si někdo nevěří, říká o sobě, že je nula a nic neumí, hned mu všichni řeknou "že by si měl trochu věřit a snažit se něco dokázat, místo toho sebemrskačství!". Dokonce někteří odpovídají na otázku "věříš v boha?" větou "Ne, ale věřím v sebe." (chybně si myslí, že je to ekvivatelní víra).

Jenže co nastane, když si člověk začne skutečně věřit? A tím myslím, že začne mít zdravé sebevědomí - ne, že o sobě bude tvrdit, že je bůh a nadčlověk.

Nastane to, že mu všichni začnou nadávat "Si o sobě myslíš, žes spolykal všechnu moudrost světa, že?" anebo "sežral jsi šalamounovo ho*no!" a pořád mu jeho sebevědomí předhazují, jako by to byl snad zločin. Anebo nevím jak to mají ostatní - ale já se s tím setkávám skoro pořád a rozhodně o sobě nerozhlašuju "já jsem ten nejlepší, nejchytřejší a neúžasnější.", jsem jen přirozeně sebevědomý a stejně za to někdy dostávám pojeb...

Není tedy pokrytecké, že dnes všichni propagují sebevědomí, ale jak už někdo sebevědomý je, tak ho naopak za to buzerujeme? Anebo kde je ta hranice sebevědomí, kdy člověku nebudeme mít potřebu nadávat "že sežral šalamounovo ho*no" ?

Podobnou nesrovnalost vidím v tom, jak se všude propaguje "že člověk má být sám sebou". Tady se to také v praxi dostává do rozporu. Sice jsou nepochybně lidi, u kterých by bylo lepší, kdyby sami sebou nebyli (vrazi, násilníci...). Ale dejme tomu, že někdo prostě není "průměrný" člověk, je trochu jiný - jen trochu se liší a hned ho všichni začnou řešit. Psychologicky pitvat jeho osobu a kritizovat ji. "Snažíš se být zajímavý za každou cenu, co?" valí do něj, když třeba řekne, že neslaví Vánoce a nechodí v pátek večer chlastat. Hned se snaží přijít na to, proč je takový, jaký je... jestli má komplexy, mindráky, anebo byl šikanovaný...

Takže na jednu stranu - "člověk by měl být sám sebou", ale jak sám sebou je, tak ho všichni musí pořádně zjebat...

No, a poslední moudro, se kterým se někdy setkávám je "že by člověk měl dělat to, co ho baví". To také plno lidí rádo tvrdí, ale v praxi se podle toho neřídí. Jak někdo totiž má byť jen trochu podivný koníček - třeba čte knížky o seriových vrazích anebo místo chlastání v hospodě raději hraje Minecraft, tak hned má nálepku "podivín" a "asociál" a "retard" atd. Takže najednou nám strašně vadí, že je někdo sám sebou...

Není naše společnost v tomhle ohledu pokrytecká?