Přítomnost není

Co je, už není – co právě bude, právě je a právě není… Není přítomnost, je jen budoucnost a minulost. Jak dlouho trvá přítomnost? Než jsem dořekl větu, je její začátek už minulostí, slovo, které právě doznělo, je minulostí, pohyb ruky předznamenává budoucí gesto, které je vzápětí minulostí.

Štěstí netrvá, je prchavé jako kapka na rozpálené plotně. Trvá jen bolest, ta může být i nekonečná. Štěstí pomíjí, sotva vzniklo – jen co si ho uvědomíš, už je kalí strach, že o ně přijdeš, už vlastně není… Jak dlouhý může být pocit absolutního štěstí? Setinu vteřiny nebo pět vteřin? Anebo nekonečně dlouhý, když se opravdu stane absolutním? Možná jsme přišli z krajiny nekonečného štěstí do krajiny trvalé bolesti, abychom se branou smrti dostali opět do krajiny nekonečného štěstí?

Co si to vykupujume tím soustavným utrpením, na kterém tak lpíme a kterému říkáme život? Není radosti bez utrpení, ale je utrpení bez radosti. Kde se to vše srovná? Není řádu bez rovnováhy, vše spěje k řádu, každá odchylka je kompenzována opačnou odchylkou. Bez porušení rovnováhy však není pohyb, život je pohyb, rovnováha je smrt. Žít znamená porušovat rovnováhu – protivit se momentálnímu řádu věcí a současně se snažit vytvářet řád nový, který zase budeme chtít ale ihned bořit a nahrazovat ještě jiným řádem… Jsme všichni Sysifové, alespoň dokud žijeme?

Odkud jsme přišli a kam jdeme? A PROČ???