Životní osud

.... kolikráte přemýšlíme nad tím, proč se věci dějí.
No, ony se věci nedějí. Ony ty věci jaksi existují, jsou tu. Jsou to prostě reálné jsoucna a my k nim hledáme cesty, přístupy, nebo bychom mohli říci, že k nim hledáme vztahy, jak si tyto věci podmanit, jak si je domestifikovat, nebo jak si je osvojit pro vlastní potřeby, aby byly našimi sluhy, ochočit je a tím jaksi zcela zásadně proměnit jejich vlastnostní charakter. Už vlastně nejsou tím co na počátku. Už jsou jaksi deformované, změněné, je na nich vidět konání člověka, který veškeré věci přetváří a jen málo z nich nechává v původním stavu, s původní strukturou. Kolik z Vás, lidí, dnes nevidí, jak se lidé pod rukou lidí mění? Všichni jasně vidíme, jak se lidské konání odráží dnes, všude a vždy. Životní styl, plně zasahující do našeho světa, trendy v různých odvětvích, nové technologie a za vším stojí, snad jakoby zprostředkovaně, člověk. Všehokonatelem je tedy člověk. Takže za veškeré naše osudy, za naše činy a za jiné konání je vždy on odpovědný. Ať se jedná o katastrofy, ať jde o živelné pohromy (tohle je třeba vysvětlit podrobněji, neboť je pochopitelné že člověk tsunami neovlivním, stejně jako neovlivní hurikány třeba na americké kontinentální pevnině a při pobřeží, ale kdyby tolik člověk nechtěl měnit struktury, jednal zodpovědněji, a nevypouštěl jedovaté plyny do ovzduší, neničil ozonovou vrstvu naší planety, kdyby nespaloval fosilní paliva a jiné nekalosti, pak by se jistě výrazně snížily tyto živelné pohromy, což ještě ani nemluvě o tektonickém pohybu litosferických desek vyvolávající zemětřesení, za což může člověk, ale už méně, nicméně....) Ale abychom se nedostávali do příliš obecných rovin úvahy, je třeba říci že i lidské osudy jsou podmíněny lidmi, jejich rozumem, jejich úsudkem, případně jejich pohnutkou. Vždyť se můžeme ve většině situací rozhodnout. Mám jít dnes odpoledne ven, či nikoliv??? Mám dnes ....??? Asi je zřejmé, že za veškerým tázáním stojí člověk, který si osud vlastně jaksi vědomě (v minimu případů nevědomě) připravuje, jako živnou půdu pro svůj život.Vždyť je to právě ten člověk, který si svůj život žije a svůj osud prožívá, nebo ne? Člověk je dle mého názoru (zcela subjektivního a nenuceného) vlastně synonymem ke slovu osud. Člověk=osud, protože člověk je ta dušička, která je tu a je tu s dalšími a ostatními, s nimiž žije svůj život, svůj osud, svoje bytí. Vlastně je i láska, stejně jako neláska, ale i život a smrt, jakýmsi osudem. Vše co si připravujeme a konáme tak, tak je. Vědomě můžeme napomoci tomu, či onomu, ale vesměs je to osud. Osud=člověk. Člověk a jeho rozum, myšlení a řeč a projevy.

Závěrem takové doporučení, že snad kdyby se někdo vymykal rámcově těmto kauzalitám uvedeným v této úvaze, pak je to zcela normální, neboť jde o subjektivní náhled na tuto problematiku.