Dění v politických stranách

Plánuji napsat úvahu, tedy svou úvahu, na téma dění v politických stranách.  Nikdy jsem ovšem nevstoupil do žádné politické strany a nebyl její součástí, tudíž se má úvaha o dění v politických subjektech může zdát smýšlená. Tedy nezaložená na skutečnostech. Což ovšem vede k zamyšlení.

Politické strany, co by nějaké seskupení jednotlivých občanů, lidí, v jistý celek, mohu vnímat již z dob před Sametovou revolucí. Narodil jsem se totiž ještě před ní.

Tehdy jsem zjistil, i když jsem žil v nějaké, mně vnucené skutečnosti, že existuje pouze jedna jediná a tou byla Komunistická strana Československa, že není jedinou. Teprve otec mi vysvětlil, když jsem se jej ptal, proč nebyl členem KSČ, že i když jej k tomu něco vedlo, tak oni mu řekli, že muzikant pro ně není přínosem. Lépe řečeno, že z něj nic nemají, ale že je v jiné straně. Té druhé.

Tehdy jsem pochopil, že to může být i jinak, než jsem si představoval. Do té doby jsem si vlastně představoval, že stát a vláda v něm, je vlastně jedna strana politická. Musela být politická, když se zabývala politikou. Nikdy jsem však u otce nenašel nějakou legitimaci, která by svědčila o tom, že v nějaké straně byl, ale jistě někde být musel, protože jinak by sotva mohl jezdit do, tehdy pro nás a podle naší třídní paní učitelky, hrát do buržoazních, tedy pro nás velice nepřátelských zemí.

Již v útlém mládí mi totiž politika udělala velkou čáru přes mé bezstarostné dětství.

Mohl za to jeden předvánoční večírek pro děti, který se pořádal v Besedním domě pod hlavičkou KSČ a paní, vlastně tehdy soudružka, učitelka nám řekla, že se tam všichni sejdeme v jistou podvečerní a že je tam pro nás přichystána besídka a nějaké dárky.

„Chlapečku, ale my tebe tady nemáme.“ Zbrzdil mou touhu po čokoládových kroketách čísi ženský hlas, když jsem jim tedy řekl své jméno a příjmení. To byl první zlom v mém životě, protože jsem se dozvěděl, že můj tatínek tam není registrován.

Sametovou revoluci a pád komunismu jsem si vlastně prožil tuším v nějakých 16-ti létech, což mne uchránilo i před vstupem do SSM. Koneckonců myslím, že bych tam ani nemohl jít i když oni by příjmuli každého aktivistu, který by k nim chtěl vstoupit, ale od školy se se mnou táhlo i to, že pionýrský slib jsem skládal někde mezi posledníma a také z nějaké té nutnosti. Což bylo nakonec dobře, jelikož jsem se nestal tím, který aktivně plánuje další a další budovatelské cíle v rámci oněch pětiletek.

Konečně po Sametové revoluci se s politickými stranami roztrhl pytel a začaly růst jako houby po dešti. Angažovat se v nich nějak? No, musím zde přiznat, že párkrát jsem se nechal unést tou myšlenkou a chtěl se pokusit vniknout do oněch zákulisních tajů, těchto skupin.

Jak vlastně ony skupiny fungují?

To byla ta otázka, která mne časem více a více zajímala. Konkrétně tedy na jaké bázi fungují od doby sametové republiky, protože se taktéž jedná o organizaci. Sice menší, než je organizace zvaná stát, ale ten systém zřejmě musí být stejný, protože pokud každý vychází ze svých předešlých zkušeností, tak spousta těch členů KSČ a jiných subjektů, jenž byly pod nimi, pracovaly a působily organizačně na jedné bázi. Tedy jinak to ani nikdo dle mého názoru nemohl vymyslet.

Pořád stejné, jen se to, myslím si, rozštěpilo na více třísek toho pověstného pařezu.

Jednou z povinností, kterou tehdy bylo v zaměstnání, aby člověk mohl využívat veškeré výhody, být členem ROH, revolučního odborového hnutí. Zároveň platit příspěvky v podobě známek, tuším, že v tehdejší hodnotě 5,- Kč. Tyto průkazky jsem u rodičů evidoval do listopadu 1989.

Člověk si tím zajišťoval možností rekreačního a kulturního života, jenž táto organizace nabízela. Možná to povinné nebylo, ale potom člověk těch výhod nemohl užívat a tudíž by byl asi blbý, kdyby se tam nepřihlásil.

Myslím, že ten sám princip funguje i dnes, kdy členství v každé skupině je podmíněno jistým finančním příspěvkem. Tedy řekněme sbírkou financí, potřebných k určitým činnostem.

Tomu se říká příjmy.

Na druhé straně existují výdaje. Tehdy vlastně nebylo možné nikterak podnikat na své soukromé riziko, jelikož vše bylo vlastnictvím státu, co by společnosti.

Po sametové revoluci se rozjel projekt soukromého svobodného podnikání či převodu určitého majetku do soukromého – privátního vlastnictví.

K tomu zřejmě, pokud to bylo možné ze zákona, tak měl každý právo dostat něco, co mu právem mělo být navráceno bez jakýchkoliv výdajů, jelikož si to nepotřeboval koupit, pouze mohl začít uplatňovat nárok na věc a svobodně se rozhodnout, jak s ní naloží dále.

Někdo se rozhodl podnikat a k tomu potřeboval i nějaký finanční obnos, ať již šlo o nějaké dotace od státu či v podobě úvěrů a půjček, aby mohl začít buďto vydělávat anebo jen být článkem finančního toku.

Takto zřejmě musely začít podnikat své kroky i jisté, tehdy nově vzniklé politické společenstva, uskupení, strany, jenž si musely nějakým způsobem zajistit chod.

Proti běžnému podnikateli, jenž měl na starosti svou firmu a jen potřebný počet zaměstnanců k tomu, aby firma fungovala, politické subjekty musely vyvinout, jak tak uvažuji, daleko vyšší úsilí, neboť cílem podnikatele je, produkovat kvalitní službu, výrobek a za ní dostat určitý obnos, kdežto cílem politické strany je získat si na další volební období ještě větší počet příznivců, aby hlasově přemohly své konkurenty.

Příspěvky pro členství se, jak jsem zjistil, odvíjely od 500,- Kč až po 10.000,-Kč tehdy. Vzhledem ke zvyšujícím se nárokům na život a stoupání cen, aby onen subjekt byl finančně a ekonomicky funkční, se jistě muselo zvednout i ono  tzv. „vlezné“.

Jednou z asi normálních dobrých vlastností člověka, která byla pěstována od mládí, je jistá soudržnost, kamarádství a případná nápomocnost, tudíž jistě každý tím, co znal a co uměl, mohl přispět do kolektivu, ať  se již jednalo o osoby podnikající či působící na jiných postech v různých odvětvích, především administrativy, protože administrativa, to je základ každé společnosti.

Muselo se začít od začátků, jen Sokoli se poněkud rozlétli z tehdejších sletů do svých vlastních hnízd.

K jistým povinnostem osoby je, kromě dodržování a ctění zákonů, také odvádění nějakých položek, které jsou povinné či vyplývají ze zákona.

Obvykle se jedná o daně. Především daně z příjmu a pak ty další a další. Dále mezi základní odtahy společnosti je za své zaměstnance, pokud je člověk osobou samostatně výdělečně činnou, tak za sebe, platit povinné zdravotní pojištění, kterým se garantuje nějaká standardní lékařská péče a pak příspěvek na sociální zabezpečení čili sociální pojištění.

Z toho, jak tak uvažuji, mně vyplývá, že pokud tyto politické subjekty nějak pracují a mají své zaměstnance, jako třeba reklamní managery, účetní, sekretariát a jiné další a další zaměstnance, tudíž jsou, pokud se nejedná o neziskové organizace, povinné odvádět do státní poklady tyto výdaje.

Jedná-li se o neziskové organizace, tak ty obvykle působí na bázi dobrovolných charitativních sbírek či darů těch, jimž se jich buďto zželelo anebo z toho mají nějaký profit či jim z toho plyne nějaký benefit.

Tím pádem mi tam nehraje ono jisté, ze zákona povinné financování parlamentních stran, takže neziskové organizace to zřejmě nebudou.

Nicméně je faktem, že státní záležitosti nesou různé jiné povinnosti, které je třeba něčím hradit, jako jsou důležité zahraniční jednání a podobně. Myslím si, že je to zcela pochopitelné v tom případě, pokud se jedná o nejvyšší státní úředníky, tedy po Prezidentovi, je to vláda v čele s jejím předsedou či premiérem, jak se to převzalo z buržoazní hantýrky a pak Ministři, tedy nejvyšší představitelé jistých resortů, kteří když se toho na ně sesype najednou moc, tak mohou na jisté náklady vyslat svého zástupce. Obvykle jím je náměstek či místopředseda.

Logicky mi z toho vyplývá, že další věci v souvislosti s těmi, kteří s tím zrovna důležitým bodem nemají nic společného, že ostatní je zbytečné. Tedy normální člověk a podnikatel to tak obvykle bere.

Stát, co by společnost nejvyšší, musí rovněž odvádět za své zaměstnance tyto zákonem dané položky.

Pokud by se ovšem jednalo o příspěvkovou a neziskovou organizaci, tudíž její financování je nepovinné a běžný občan se má právo kdykoli rozhodnout, zda tedy tuto organizaci ještě dotovat či nikoli.

Závěrem, kdy jsem možná ani pořádně nerozvinul onu nutnou pointu, aby úvaha byla úvahou, protože má hlavní pointa a úvaha tkví od samého rána v tom, že vzhledem k jistému sarkasmu, s jakým to píši, jsem se rozhodoval, zda se pokusit o úvahu či fejetón. K tomu jsem si na pomoc vzal wikipedii, kde je uvedeno, že právě onen závěr – shrnutí základních myšlenek, k nimž úvaha směřovala, zdůraznění, proč byly takové závěry v textu vysloveny, může se objevit i pointa (zajímavá myšlenka – citát, řečnická otázka na závěr, která zdůrazní hlavní myšlenku celého textu apod.), tudíž bych si dovolil citovat jednoho z českých literárních klasiků, pána Jana Nerudu slovy, že:

Kdo ničemu nevěří, tomu taky nic nevěřím.

A položit si poněkud Chaplinovskou otázku, vzhledem k tomu, že nejenom Já se zabývám o budoucnost, protože i nadále, po svém prvotním úmrtí v ní hodlám žít, jelikož svůj život mám rád, zda opravdu jsme či lépe řečeno jste všichni amatéři, protože podle vás je život natolik krátký, že na více nestačíte či pouze na to, že peníze roztočíte?