Šišky

Dnes jsem tam opět seděla. V zajetí slimáčích pohledů … čekala jsem, že už to nepřijde … ale bylo to tu zase. Usmívat se – nešlo. Nešlo se dívat, nešlo sedět. Nešlo se tulit.
Chci se mazlit a chci jíst sněhové vločky. Dnes jsem chtěla zemřít, zítra žít a po zítří mě kamarádka pošle do háje. Zase do háje. Až si uteču z reality.
Je mi šestnáct. A večer si jdu zapálit. Zase. Chci. Musím. Chci se smát. Chci se jít opít. A tak se mi smějte, já mám i tak dobrý známky a to tu školu nenávidím. Bože … nenávidím ty tupé ksichty mých zazobaných spolužaček, které se šlechtí u zrcadla, aby si mohly večer trsnout na ujeté diskotéce. A domů jim zadky odvezou taxíci. Kam jsem to vlezláááá? Kááám?
…
Dnes jsem tam opět seděla. V zajetí slimáčích pohledů … pomalu se mi plazili po rukách, nechávali na mě ten svůj sliz a užívali si rozkoš mé kůže … proč já se o ni jen starám, když mi ji sjíždí tihle tvorové, přisávají se na ni a den co den se těší, až to udělají znovu a znovu.
Tak zakřič! Setřep je! Křičím sama na sebe, ale přesto jen nehybně sedím a nechám se ojíždět kroutícími se těly. Usmívají se, hladí mě tykadly … a mně je špatně.
Je mi sedmnáct … a večer si jdu otrhat zelený list. A budu se smát. Protože … je mi dobře. A mám dobré známky. I přes slečničky ze třídy.
…
Jsem slečinka. Starám se o sebe. A líbím se. A je mi špatně. Úžasně pocukrovaná lákám slimáky. Jsem lízátko – jen si smlsni! A možná se prolížeš až ke kostem a bude tam žvýkačka! A pak mě sežvýkají jako trávu … a budou se třeba po mně aspoň smát.
A budou se mně smát, až se zase poženu za prchavým snem … a budu chtít být víc a víc … protože nemám nic.
A dnes vím, že mám tuleně. A nesnáším slimáčí oči. Se slečínkama ze střední nemluvím. A už nikdy nebudu princezna, protože pak ztratím svůj úspěch. V zajetí slimáčích pohledů … hledám své sněhové vločky … pláču po zeleném listě a samých jedničkách. Tak jak to tedy je … slimák … slimák … slimák … raz, dva tři … osm … flaška od Kofoly …
„Nenos to!“ „Nechoď tam!“ (Prší tam, je tam velké bláááto …) budeš špinavá … tak budu, no a co.
Vadí to? Co vadí … je mi víc, než šestnáct. A to jsem tenkrát byla na světě nešťastnější. Co je normální … být dospělá? Mít navěky šestnáct? Co když … se mi stále chce krást plakáty ze zastávek. A co když mé striktní protidrogové NE, není až tak upřímné? A co když se mi nechce sedět, co když se mi chce křičet a válet se smíchy po zemi? Mám to ještě vůbec povoleno?
Ano, mám … a budou mi říkat: „Tý jo, ty seš dobrá.“ A budou tleskat. Chci někoho, kdo se přidá. Kdo se se mnou bude smíchy válet po zemi, kdo ukradne plakát, kdo na mě počká, až se vyspím … a kdo se mnou naklepe sloní řízek.
Chci čekat v lese na divočáky a krmit myši sýrem. Čekám na dodávku afrických šneků a je mi dvacet dva … můj táta už mě měl. Já chodím do školy a moje pouto k normálnosti je slabší a slabší. Mám z toho deprese. A přitom je to jediná chvíle, kdy jsem šťastná. Má svoboda … mi nosí mé samé jedničky. Kdysi mi ji někdo vzal a od té doby … mě nikdy nenapadlo, že by mohla přijít zpět …
Prostě … dnes sedím na balkoně v bytě … a hladím chameleona. A směju se. Bez šišky. I s šiškou. Ale směju se … jen … až zavřu dveře, tak … mě ten smích … opět přejde. Není to lehké, milovat pocit. Není to lehké, vědět, co je za dveřmi. Muset je otevřít.
Ale … když je otevřu, bude tam jen mé o šest let mladší já, to se s ničím nepáralo. Hladilo na balkoně chameleona a smálo se. Bez šišky. I s šiškou.
A víte co, chci se opít a vzít tě za ruku a pak s tebou chodit po městě a smát se. A pak se chci najíst rohlíku a jít spát v tričku a ráno kropit sušáka. A chci mít samé jedničky. A už nevzdát svou šanci … dnes sedím, zítra jdu otevřít dveře a zakřičet do chodby, tak, aby ta slova padala po celém kraji a všichni to věděli, věděli, že tě miluju …