Všichni jsme tak zatraceně šťastní..

Občas v noci jen tak ležím, zírám do tmy a sním o tom, jak všechno bude zase jako dřív. O tom, že se můj život nikdy nezměnil, všechno je v pořádku a já se neustále nepropadám do bezmoci.
Někdy skoro uvěřím, že to tak opravdu je. Ráno se ale probouzím do pořád stejné reality. Do světa, kde nic není správně. Do světa, kam nezapadám, a kde nejsem šťastná.
Nasadím ten falešný úsměv a vyjdu z pokoje.
Jak se máš? Fajn a ty?
Pořád dokola a nikdo nevidí bolest, kterou skrývám.
Co ostatní? Jsou na tom stejně nebo jsou opravdu tak šťastní, jak se tváří?
Snad to ani nechci vědět.
Kolik bolesti se skrývá za všemi těmi úsměvy? Kolik lidí propláče noci, aniž by o tom ostatní věděli? Kolik z nás touží se už nikdy neprobudit?
Proč prostě nemůžeme říkat, co opravdu cítíme? Proč se nemůžeme navzájem obejmout a utěšit?
Proč pácháme věci, které nejsou správné. Ubližujeme ostatním i sobě, aniž bychom se ohlíželi na to, co tím působíme?
Nikdy nepochopím význam slova lidskost…mělo by vyjadřovat lásku, odpuštění, dobrotu, důstojnost..všechno, co je správné.
Já v nás ale nic takového nevidím. Myslím, že opravdový význam slova lidskost je v sobectví, ničení, ubližování, týrání, přetvářce a bolesti.
Pak ale nechci být člověkem!