„Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“

Mnohokrát se naše země dostala pod nadvládu jiné mocnosti. Příliš mockrát se nechala ovládat a drancovat. Ale čí je to chyba? Je to chyba mocichtivých cizinců? Nebo je to snad naše chyba? Vždy bychom měli hledat chyby nejprve u sebe. Tak proč my a ne oni?
Lhostejnost! O to tu jde. Tak jako nás zaprodala Anglie, zradili jsme i my sami sebe. Asi nejsme dost silní na to, abychom bojovali společně za náš osud. Častokrát jsme nemysleli, nedomýšleli nebo jsme se prostě jen nezajímali o to, jak to bude dál. Nezajímali jsme se a nezajímáme se. Proto náš národ stále strádá. Není pro nás důležité, co se stane s naším sousedem. Jeho osud není naší starostí. Není to přece náš milovaný, sotva ho známe. Není to ten, pro koho obětujeme život. Ale kdo je?
Pro koho jsme schopni obětovat svůj život nebo změnit budoucnost? Pro koho budeme chtít změnit svět? Je někdo takový? Pro sebe chceme moc, peníze nebo majetek, ale co chceme pro ostatní? Myslíme na to?
Myslíme na to, co bychom mohli změnit nebo se jen zajímáme o to, co vytěžíme z dané situace? V dnešní době (a nejenom v dnešní) jde pouze o zisk. Jde o profit z něčeho? Ne, z někoho, z lidského utrpení a to je ta lhostejnost, která v nás dřímá.
Pána nezajímá, jaký osud má žebrák a žebrák neví nic o pánovi, přesto se předem nenávidí jako by se znali celé věky. Historie nás měla poučit. Nestalo se tak. Kolikrát budeme muset být poučeni, než si uvědomíme v čem tkví zakopaný pes?