(Ne)tvorové

Anotace: Máme svoje názory a svá vlastní rozhodnutí. A těch se budeme držet vždy a všude. Za každou cenu. Nikdy neklesnete ta, aby jste se snížili právě k této věci! ... Skutečně?

Člověk se narodí.

Člověk roste.

Člověk je vychováván.

Prvně přijímá hodnoty svých rodičů. S tím jak plyne čas si vytváří své vlastní. Jsou to velkolepá rozhodnutí, kterých se hodláme držet za každou cenu – někdy to je lehké a někdy…? Někdy ne.

A co když uděláte něco, co tomu vašem slavnému přesvědčení naprosto, ale naprosto odporuje? Absolutně změníte stranu, stojíte na opačném břehu.

Slíbili jste si, že se nikdy neopijete, ale stalo se. Jenže co? I ti největší fajnšmekři někdy hladinu alkoholu v krvi neuhlídají a stávají se poněkud společensky unavenějšími. Jedná se o omluvitelné faux – pas. Vyspíte si kocovinu, vytřete v koupelně, kajícně sklopíte oči k zemi a vše je prominuto. Na trapas se brzy zapomene.

Člověk chybuje, vždyť to je jedna z podstat lidství.

Ale co když to je mnohem víc? Hrdě vykřikujete svůj názor, odsuzujete známé i neznámé, kteří se zachovali proti vašemu přesvědčení a k jejich označení používáte nepříliš lichotivé výrazy. Nechápete je a pohrdáte jimi.

A pak?

Tohle své pevné a neotřesitelné přesvědčení porušíte. Svět potemní, všechno se rozpadá v prach a všechno ve vás křičí a svíjí se, nenávidíte sami sebe. A co teprve okolí? Ach bože, co kdyby se to dozvěděli jiní? Rozcupovali by vás na kusy, o tom není pochyb. A možná ani nemusí. Jako kdybyste byli z křišťálu a v danou chvíli se roztříštili na tisíc kousků, malých a ostrých střípků. Ale svůj pád jste si přivodili sami, copak zapomínáte?

Člověk dělá neuvážené věci…

Neumíte popsat, jak se stydíte, za to co se stalo, co jste provedli. A pak – a to rudnete mnohem víc, stále se k tomu ve vzpomínkách vracíte. Jaká hanba, že se vám to porušení kázně vlastně líbilo! Kde zůstala hrdost, čest a sliby, přesvědčení?!

Je to jako jít proti zdi. Zahodit svou vlastní osobnost. Pak už nebudete víc než prázdnými a bezcennými tvory. Ne lidé. Tvorové.

Anebo netvorové?

Člověk je tak ubohý…

Nemůžete to vrátit zpátky. A chcete vůbec?! To je nejhorší – víte docela jistě, že byste se nezachovali navlas stejně?

Můžete se nenávidět sebevíc, ale co z toho? Výčitky nezmizí, jen přibývají a kupí se. Můžete utíkat, ale před sebou samými neutečete. To nelze. Možná jeden z trestů, které zaslouženě přichází.

Proč se to muselo stát? Proč? Proč jste se tak zachovali?!

V nitru to vřelo, dva hlasy hulákaly a překřikovaly jeden druhý. Nechtěli jste poslechnout ani jeden, vaším největším přáním bylo zmizet pryč, vypařit. Ale nedokázali jste to.

Čestný hlas, nutil přestat, varoval vás a zrazoval. Bodal jako nůž.

Ten druhý, říkejme mu méně čestný hlas, toužil po pravém opaku. Utlačoval čest a chtěl víc, ničemu se nebránit a nepřestávat.  Dýmal a chtivě se rozpínal.

Člověk snadno podlehne…

A pak?

Je ráno, svítá. Nevěříte, co se stalo. Co jste to provedli?! Držíte hlavu v dlaních a přesto – je pozdě.

Člověk žije…