Děkuji

Tak ti teda děkuju, ne vážně děkuju, za to všechno... ať už za to pěkný nebo za to zlý... otevřel si mi oči, ať tak nebo jinak... vrátil jsi mě do života, aspoň na těch pár měsíců jsi mi ukázal, že se dá zase žít... nádherně, úletově, bez myšlenek co bude pak a co potom... nepřemýšlela jsem skoro nikdy, proč taky... všechno bylo jasný, předem daný... všechno!
Měli jsme se skvěle, nic jsme neřešili, já se neptala a tys byl za to rád, přesně tohle jsi potřeboval, vyhovovalo ti to.
Všechny ty doteky, polibky, úsměvy...nic nebylo hraný, všechno skutečné..
Nepředstírali jsme, nelhali jsme si, za což jsem byla neskutečně ráda...
Ukázal jsi mi, že nic není ztraceno, že pokuď budu chtít, můžu zase žít volně... Té volnosti jsi mi dal hrozně moc, děkuju... pomohlo mi to uvědomit si spoustu věcí... Díky tobě vím, že se dá žít nádherně, uvolněně, bez zábran... Když se vracím ve vzpomínkách zpátky, vybavuju si, že spousta lidí na nás obdivovala, jak nám stačilo se na sebe podívat, nemuseli jsme říct vůbec nic a přesto jsme věděli co ten druhej chce říct nebo o čem přemýšlí, prostě jsme dokázali mluvit beze slov... z nikým jsem nic jinýho nezažila a ty taky ne... Uměli jsme se o sebe opřít...
No a ten konec? I za ten děkuju, odhadl jsi přesně v jaké chvíli má přijít, aby jsme se nedostali do další fáze... Bylo to strašně krásných devět měsíců lásky?? Ne, porozumění, pohody, vášně, chtíče... Stálo to za to! Za to všechno špatný co přišlo potom. Vystřízlivěla jsem.
Ale teď? Proč mě tak moc řešíš, když už dál nic není a nebude... Nech to jít... nepátrej, nehledej...běž dál a nebo se vrať a zůstaň!
Otázka je, jestli bych toho pobláznění byla schopná znova?!