Nad vrchem je další vrch

Není to jen tak, přijít a říct, kdo jsi a odkud jsi a oni si tě vyberou pro další … pokusy. Máš to formou sebeobrany, ta slova, co znáš a co umíš už dávno říct líp, než celý svět dohromady. A když pak ti, co to posuzují, řeknou, že: „Z jistého hlediska jsi neschopná,“ máš chuť umřít.


Jdeš po cestě a pak to přijde, ten pocit, že na ní vlastně nejsi. Že nesedíš doma na židli a všechno je jenom jako, na oko, aby byl svět rád. Neexistující postava klečící na koberci. Nikdo na tu zeď nekouká, nikdo z ní neudělal červenou šachovnici. Je to jen imaginace.


Vrazíš si do huby papírek, „zapiješ“ to jointem a čekáš, co asi přijde. Svět bude barevnější, názory lepší a svět snesitelný. Jenže … kolo štěstí se dotočí a zase jen realita a vše, co ti krade identitu, vše, co tě stahuje do stáda nepochopitelných situací, v nichž prostě MUSÍŠ ŽÍT, jinak to nejde, jinak se utrápíš.


Přátelé tě mají rádi a nedovolí ti, aby sis vzala život. Jsi vychovaná jako slušná holka a máš k nim úctu, nenecháš je tady, bylo by jim smutno. Navíc ta nejistota, co pak přijde … buď nic, nebo bude líp. Tak se to říká.
A tak ze smutku skláníš hlavu nad knížkami a hledáš odpovědi u těch, co se za svého života nejspíš cítili aspoň podobně, jako ty … vypíšeš si jejich věty a začneš se s nimi srovnávat. A pak zase další rána – není to úplně stejné.


Tvoje identita se odlišila od okolí. Věčně nespokojená skrýváš pod prameny vlasů uplakané oči. A polkneš věty na obranu, protože tady prostě nejde žít jinak. A co když se občas někdo narodí, aby šel proti proudu, co když říct: „Ne.“ Je cesta do pohádky bez hypnotik … bez slz.


Když má člověk strach, musí jej nechat vygradovat, dojít nejvyššího stupně … musí se bát tak, že už nemůže ani dýchat, mít pocit umírající naděje a tehdy se poznají silní … strach došel svého vrcholu, vyjdi výš.