K očím lidí

Lidé rádi zavrhují věci, o nichž ve skutečnosti vědí jen málo.
Odmítají víru, protože sami údajně nic nevidí, odmítají opravdovost, protože není v jejich očích vždy pohodlná, nebo účelná. Odmítají volnost, neboť jim příjde nebezpečná…
Podle mě se prostě jen bojí, snad proto, že se málo dívají.
Možná, že mají jednoduše strach se rozhlédnout, vysvětlovalo by to, proč se mnozí z nich nedokážou dívat ani na to, k čemu není potřeba pražádného vnitřního zraku, proč se dívají jen skrz krásu, namísto na ni, a nedokážou ji už takovým způsobem docenit.
Mají strach vidět kouzla? Děsí je pohled na krásu, jež je tak křehká, že by mohla být každým okamžikem zničena?
Jejich vinou se oni sami mění v prázdné schránky, jež si téměř nic skutečné ani neužívají.
A přitom je toho kolem nás tolik…
Tak třeba nádraží, obyčejné, odrbané, rutinní, a přeci v mnoha smyslech krásné.
Nevěříte? Mohu vyrukovat s příkladem:
Nevím, jak to má kdo z vás, ale když čekám já na vlak tam u nás, je to pokaždé jiné.
V mnohém se to liší od čekání na nádraží ve městě (ale, když na to příjde, ne zase tolik). Svým způsobem je to jen obyčejné nádraží, ale i na tak obyčejném místě je kdeco magického, a všechno se to nabízí k vidění i těm nejprostším očím.
Teď tedy konkrétně nemluvím o magii, jako magii, na niž většina dnešních lidí už ani nevěří, momentálně mluvím o té, jíž si může všimnout každý, kdo jen chce.
Stačí k tomu i běžné, nám lidem samozřejmé smysly… a stejně tomu kouzlo neodepřete.
Je to vůně sena, nebo kvetoucí trnky, mísící se s pachem motorového oleje, je to šelest větru ve vysoké trávě naproti přes koleje, a elegance té staré, toulavé mourovaté kočky, co se tam vypravuje tak často lovit. Jsou to barvy krajiny, a jejich jednotlivé odstíny, měnící se podle počasí, ročních období, i prosté denní doby, duha vytvořená uvnitř kapky rosy zachycené v síti pavouka, jsou to ti rozjaření vrabčáci, co si udělali hnízdo ve štítu polorozpadlé nádražní budovy, kosi, co se sem chodí koupat v té velké kaluži vyježděné auty, a taky myšky, se zálibou v trhání bylinek…
Zpěv konipasa, kukání kukačky, věčné poklepávaní strakapoudů a datlů, kuňkáni žab a hravost zatoulané veverky… Úsměvy lidí, jejich známé „dobrý den… je to nespočet nesčíslných kouzel, drobných a nádherných, která se odehrávají, ať už se někdo dívá, nebo nedívá.
A to tu popisuji jen jedno obyčejné, staré, vesnické nádraží.
Kouzla jsou ve všem krásném, a krásných věcí je bezpočet.

…a přesto je svět lidí s tímto důkazem magie nespokojený.