Štěstí je jen kapičku daleko.

Není to poprvé, co se zamilovala do nesprávného člověka. Kromě rozbitého kolena jí zůstalo zlomené srdce a nebyl nikdo, kdo by se zastal. Přemýšlela o tom, jak je možné, že po světě chodí člověk, který dokáže říct -mám tě rád a něco pro mě znamenáš- bez toho, aby to myslel vážně. Byla zdrcená a sama ve svém smutku.
Proč jsou lidé rozdělení na dobré a zlé? Není v každém zlu trochu dobra a naopak? Když si v hlavě zaškatulkujeme člověka jako pozor, ten je zlý, nebrání nám nenávist a slzy vidět to dobré?
Každý by nejspíš chodil po světě daleko lehčím krokem, kdybychom odhodili to závaží, kterému se říká myšlenka. Občas se každému z nás vyloupne v hlavě inteligentní a smysluplné řešení, ale když jde o nenávist nebo lásku, dokážeme si situaci přibarvit natolik-většinou ve svůj prospěch, že potom nejde vyřešit problém, protože už není vidět. Jde vyřešit problém i přesto, že si nepřiznáme celou pravdu?