Óda na bosost

Bosá

Zjistila jsem, že moc ráda chodím bosa. Již, když jsem byla malá, rádo mi okolí nazouvalo do všeho možného, ale já si stejně dělala co jsem chtěla. Chodila jsem bosa. Až v tomto čase si rozpomínám, jak je to krásné a osvobozující. Někdo by řekl: Ale, vždyť je to nebezpečné, chodit bosý… něco tě štípne, na něco šlápneš… Tady se ale zjevuje ta lidská důvěra… Přece, když člověk jde, vědomě po své cestě, je bdělý a dává pozor na kroky a důvěřuje vedení, tak proč by pak na něco šlapal? Když se díváme pod nohy a soustředíme se, proč bychom stoupali na něco, co je pro nás nebezpečné? Když vidíme ostrý kámen, tak ho přece přeskočím, obejdu… zkrátka se mu vyhnu.

Mně osobně to naplňuje. Uzemňuje. Mohu vnímat… chlad, teplo… život ve svých nohách. Mohu vnímat i tep všeho co je na Zemi. Mohu si uvědomit, jaký je to dar mít nohy a cítit. Cítit tlak, jemnost písku, tvrdost asfaltové cesty, měkkost mechu či vlhkost trávy…

Zkrátka, chodím bosá ráda a užívám si to.