Rádce nejhorší

Svírán nerozhodností, ubíjen strachem z věcí, jež obklopují mne, nutím se hledat: Kdo poradí mi, kdo obdaří mě myšlenkou sdílnou?
Je vůbec někdo takový?
O slovo se hlásí Rozum...
On radí rád. Jeho palbě argumentů, neodolá žádný problém. Lhář je to protřelý! Potulný prodavač z pouti, v jehož bezzubých ústech, zaleskne se občas kousek zlata. Dokáže vás přesvědčit, že nebe nad vámi je opravdu zelené. On není vhodným mudrcem pro tuto chvíli...
Snad Srdce?
Rádce zrádný?!?
Růžové brýle, jež jsou nasazeny trochu nakřivo... Zrcadlo Dona Quijotta, co vzhlíží se v oblacích a přitom leží rozbité v hluboké roklině...
Jeho rada prostá je, snad i naivní, však velmi lákavá... Ne!
Ani ono neozdobí svou ideou mysl moji.
Kdo zbývá? Pudy a instinkty??? Šílenost ukrytá pod vodopádem Andělským. Spící, či spíše číhající?
Pro tentokrát pudy nechám spolu s Freudem spáti.
Kdo zbývá mi, kdo poradí?
Snad bůh? A který? Bůh zásvětí, čí lásky?
Nebo jiný, okoralejší?
Ne, tak snadné to pro mne nikdy nebude. Bůh, ať nekříží mi cestu životem.
Zbývají ještě lidé. Mudrci a darmojedi,nebo přátelé?
Jsou takoví, jejichž názorů si vážím, možná proto, že poskytnou je velmi zřídka... Ale ani oni nejsou pro tento problém ti praví...
Zbývají zde lidé, jež sledují vlastní cíle, a ty především. Oni nemusí být nutně špatní, však jejich moudra, ať jsou sebelíbívější, nelze brát vážně.
Teď vyčerpal jsem zásobu svou rádců a ptám se, je-li zde vůbec zapotřebí rady?
Některé věci vyřešiti netřeba, jsou jako lodě v mlze. Občas se vynoří, přímo přede mnou a po nějakém čase zase zaplují do oparu zapomění... Nehezké však je, že mohou se vynořiti znova a zcela náhle.
Pak kolize s nimi může potopit nejen mne...