Jsem digitální!

Jsem digitální!

Tahle věta mě první napadne, když se mě zeptají, jaká vlastně jsem. Je stručná a výstižná, přesně taková, jaká má správná charakteristika být. Bohužel má I své nevýhody. Kdo je digitální, rozumí, kdo není, zoufale tápe. Bylo by tedy slušné to celé vysvětlit.
Aby to bylo k pochopení, začnu ze široka. každý člověk se charakterizuje tím, jak se chová. Někdo je veselý, jiný stydlivý, prudký či přemýšlivý.
Samozřejmě namítnete, že “digitální” není zrovna slovo, které by se v tomhle případě běžně používalo. Poprosím vás však, abyste počkali. Už za chvíli se dostaneme k onomu příslovečnému jádru thoto elektronického pudla.
To, co člověka charakterizuje, je jeho chování. Ten, kdo jej charakterizuje, je jeho okolí.
Všichni vaši spolužáci I učitelé, rodina, I ti lidé, které potkáváte na zastávce. Ti všichni vás určitým způsobem vidí, znají a zařazují. Jak by řekl filozof, to co lidé vidí nejste vy, ale váš otisk v jejich myslích.
Pořád ještě nevíte, proč digitální? Protože tenhle otisk v sobě nemají jen lidé, které potkáváte, ale také ti, se kterými si mailujete, chatujete, kteří čtou vaše příspěvky na fórech, vaše internetové stránky. Část vašeho já je téměř nesmazatelně vepsána do internetové sítě. Jak je velká? Kdo vás zná líp, vaši spolužáci, nebo lidé, kteří čtou vaše texty? Jak moc jste digitální?
Pro některé je internet jen zdrojem informací. Mají spoustu přátel, koníčků…jejich “otisk” leží téměř zcela v myslích jejich společníků.
Ne však pro všechny. Různé chaty, fóra, komunity, to jsou místa, kde “vznikají” naše já. Není pro nás nic výjmečného, že nás kamarád, kterého jsme nikdy neviděli, zná líp než vlastní sourozenec.
Je to snad něco špatného? “Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá”, praví staré přísloví. Jenže v “reálném” světě je často těžké najít tu správnou vránu. Není jednoduché najít lidi se stejnými zájmy, zvlášť když jsou trochu výjmečné. Je to hlavně o náhodě.
Ne tak na internetu. Jedna adresa, několik stisků kláves – a jako na dlani máte stránky vytvářené možnými budoucími přáteli.
Hloupost, řeknete možná. Tohle není realita. Na internetu nikdo nemusí psát o sobě pravdu, může si všechno vymyslet.
Tenhle názor chápu. Lidé nechtějí být podváděni. Jenže, I když to zní divně, většina normálních lidí říká pravdu, dokonce víc než by jí řekli z očí do očí.
Je to jednoduší, přiznat svoje chyby, když na se vás dívá jen monitor počítače.
Samozřejmě neříkají pravdu všichni. Typický příklad: Chlapec na chatu předstírá, že je dívka.
Hrůza, řeknete si. Kluk se bude chovat sprostě, bude dělat nemravné návrhy.
Ano, to bude. No a co? Nebude ho to bavit dlouho, a na internetu je jen velmi malá šance, že někomu doopravdy ublíží. Je to snad horší, než když stejně staří kluci šikanují své spolužáky? Vždyť je to proti tomu vlastně úplně nevinné.
Mezi lidmi, se kterými se budete setkávat ještě třeba čtyři, pět let, není jednoduché vyjádřit svůj názor. Nikdy nevíte, jestli jste se právě v tomhle člověku nezmýlili, jestli se vám nevysměje, místo aby vás pochopil. Všichni se bojíme posměchu.
Na internetu se tohle stává málokdy. Když někam píšeme, víme už předem, že ti lidé, kterým se svěřujeme, mají stejný zájem, názor, problém. A navíc, jaká je šance, že se s některým z nich setkáme? A i kdyby, nejspíš se nepoznáme. Anonymita, to je duše internetu.
V anonymitě se může skrývat kdokoli, není to bezpečné, odvětíte na to a budete mít pravdu. Ale co je? A co je nebezpečnější, povídatsi se starším “chlápkem”, který je od vás přes tři hranice a Atlantik, nebo jít večer temnou městskou uličkou?
Tohle asi není úplně zodpovědná úvaha. Jenže tomuhle digitálnímu životu se nedá odolat. Je totiž jako handicapový závod. Všichni máme stejné šance, pohlední I oškliví, sportovci i nemehla.
Tolik vědeckofantastických příběhů sní o virtuální realitě. Ale my už ji přece máme! Dostali jsme novou šanci – tak proč ji nevyužít?
Jsem digitální. A jsem na to hrdá.