Primární vazebný vztah a jeho patologie

Dobrý vztah nebo patologie? Kdy už je to moc?

Uznávám, že nadpis o tématu, na které chci psát moc nevypovídá. Trochu záměrně. Dneska jsem se rozhodla  popsat své dojmy z vztahů matek k synům a synů k matkám. Nechci generalizovat ty miliony pout tohoto druhu, spíš zesumírovat své poznatky o této vazbě.  Povídání je tedy z doslechu a vlastních zkušeností.

V poslední době mi přijde, že vztahy přerůstají více méně do patologického jednání s jedné nebo obou stran. Nedávno, narazila jsem na případ 21 letého mladého muže, který nebyl schopný se ani sám rozhodnout, jestli chce setrvat ve vztahu se svou dívkou, a proto se jen poradit 300 km s maminkou, jen aby jí za tři dny řekl, že nikoliv. Nakolik to bylo jeho přesvědčení není jasné.

S toho vyplývá, že mnoho mladých mužů není schopno převzít svou roli dospělého a místo toho uměle a nepřiměřeně dlouho setrvávají v dětské pozici. Na vinně jsou dozajista i jejich rodiče – samozřejmě že mají tendenci svého syna brát pořád jako dítě, zvláště pokud studuje vysokou školu a živí jej.

Myslím si ale, že student Vysoké školy by měl mít více volnosti, zodpovídat za sebe a za své činy, hospodařit s financemi.

Přemýšlím nad mateřským vztahem k synům (u dívek  a mladých žen jsem takový trend zatím nespozorovala). Jistě, každá matka chce pro své dítě to nejlepší, ale skutečně mi nepřijde nutné, aby maminka kontrolovala, jesltii si syn správně zapsal předměty a exkurze, a už vůbec by neměla kontrolovat jestli si ve 21 letech koupil správný kupon do metra. Nechci tím teď nikoho urážet, ale když ne, za chyby si ponese vinnu sám.

Musíme připusti, že děti rostou a pak jsou dospělými jedinci. Přílišná ochrana znamená nenabrat žádné zkušenosti. A nejlepší zkušenosti jsou ty, při níchž si nabijete pusu nebo o něco přijdete… ano, bolí to, ale člověk se poučí nejvíce.