ZA CO AUTOR (NE)MŮŽE

Děkuji Vivien za zastavení u tak letité úvahy - když jsem si ji teď znovu četl, bylo to, jako bych četl dílko od jiného autora, už jsem úplně zapomněl, že jsem něco takového publikoval a zapomněl jsem i na tu diskuzi okolo. Nicméně to bylo i pro mě po letech zajímavé počtení, trochu z toho i cítím, jak se Liter za ty čtyři roky proměnil - dnes si tu podobnou diskuzi o tvůrčím procesu popravdě moc představit ani nedokážu, což píšu trochu i s lítostí... O to větší radost tedy mám z Tvého zastavení a chuti si zapřemýšlet a zauvažovat nad tím procesem tvorby, vztahem autor - čtenář, samostatným životem dílka atd. Tak ať Ti to stále hezky píše, Literu i Tobě ku radosti a ku prospěchu! :-)

01.06.2020 19:48:54 | Amonasr

Děkuji za další opravdu znělý komentář, na který jsem si v tom stresu posledních dnů roku musel vyšetřit trošku místa a proto odpovídám až teď :-/

Ano s Tvým nazíráním lze jen těžko nesouhlasit, ta paleta možností je opravdu neuvěřitelně pestrá a subjektivní prvek se příliš nedá něčím objektivním nahradit. I ono zlidovění je tak výjimečná záležitost a stejně se může týkat jen určitého druhu děl, která nejsou ke zlidovění vysloveně nevhodná, přesto však nemusí být o nic méně „hodnotná“. A často se „zlidověním“ vytrácí i samá podstata díla, kdy zní zbyde jen prázdná ikona, jakási snoby vykradená zkornatělá slupka – nejen třeba Kundera by jistě o této nesnesitelné lehkosti slepých či jednookých zaříkávačů mohl vyprávět, konečně ani Liter jich není zcela prost ;-))

Vlastně se vším, co jsi tu napsal, naprosto souhlasím, včetně toho, že nejlepší odraz díla je opravdu asi zachytitelný v komentářích, pakliže jsou to ovšem komentáře, které odrážejí i mysl čtenáře, nikoliv jen pískání či potlesk bez příslušného myšlenkového obsahu... Ano, o komentování, jak se na ně dívat, či jak vůbec komentovat, by se dalo psát ještě hodně dlouho. Jeden mladý autor mi nedávno dokonce napsal, že by mohlo být zajímavé, kdyby se autoři nemohli komentovat navzájem, ale bylo to dovoleno jen ostatním čtenářům. Mně se ta myšlenka líbí, jakkoliv je svým způsobem utopická – hovoří totiž nepřímo, ale hezky o tom, jaká je často hodnota samotných komentářů, pokud se v nich promítají různě zabarvené vazby mezi autory samotnými :-D Je to zkrátka, jak to je, jinak to asi nebude, ale je dobré si to občas připomenout.

A skončím jen zbožným přáním – kéž by tu bylo mnohem víc takovýchto komentářů, jaké píšeš třeba Ty :-) Přeji Ti hodně štěstí v příštím roce a těším se, že se občas i zastavíš – budeš zde vždy vítán :-)

31.12.2015 20:20:01 | Amonasr

Možná se to vyplní :-)

Rovněž přeji v novém roce to nejlepší... a, s dovolením, bych se občas a rád stavil, anžto tvrdím, že u Tvých děl je práce pro čtenářovy neurony požehnaně :-)

Osobně bych si, snad nikoliv neskromně - kromě zdraví a na té úrovni ležících věcí - přál mít větší míru trpělivosti a zmenšit míru paušalizování; občas z těch mých postů vyplývá, že je rozhodně na čem pracovat :-)

02.01.2016 16:34:19 | paulmatthiole

Kéž by :-)

Děkuji a budu se tedy o to víc snažit :-) Určitě bych měl, protože např. v té mé předchozí odpovědi jsou některá místa, která by při mé větší pečlivosti dávala i větší smysl a nebylo by třeba si je správně domýšlet… :-/ ;-)

Pokud si je člověk sám vědom, na čem může u sebe ještě zapracovat, je už takové přání předem napůl splněné :-)

02.01.2016 18:50:54 | Amonasr

Hezky :-))

12.07.2015 00:48:06 | Amonasr

Na rozdíl od Tebe se nevěnuju literárním vědám, tak dost dobře nemůžu reagovat v nějakém ustáleném pojmosloví, nicméně pokusím se o laickou reakci. Každopádně jsem rád za Tvůj vstup, protože reaguje smysluplně na to, co jsem tu nakousl. Pokud jde o jazyk a jeho úlohu, s tím souhlasím, domnívám se však, že literatura a zejména poezie jdou ještě trochu dál za tohle racionální pojetí jazyka a snaží se jím (respektive s jeho pomocí) vyjádřit i to, co možná přesahuje myšlení jako takové. Myslet a cítit není možná totéž a všichni asi známe ta muka, když chceme zachytit nějaké pocity, cosi, co nás přesahuje v nás samotných i v tom universu (ve vztahu k nám), ale neumíme to pojmenovat, vyjádřit, jazyk je na to krátký. Pak podle mě nastupuje to, co už je někde mezi řádky, kdesi za slovy, jen velmi neurčitě vyjádřené třeba metaforami, pomlkami, významovými paradoxy a nelogičnostmi atd., a snažíme se dotknout universa a jeden druhého pokusem zprostředkovat onen pocit či tušení – tam někde vidím tu mystiku, tajemství, které přechází i do psaní. To je podle mne důvod onoho častého „nerozumění“ veršům, ať už vlastním nebo cizím a ona marná snaha některých si je nějak racionálně vyložit. Někdy se ten pocit podaří vykouzlit tak, že se na někoho druhého přenese a my víme, že jsme v tu chvíli na jedné tušené vlně, i když ji nikdy přesně nepojmenujeme, jiným tutéž snahu stěží upřeme, ale jsme založeni jinak, neumíme nebo nechce ty pocity sdílet a někdy z toho vzniká až animozita z oné odlišnosti, která nás tak irituje (často si zakládáme na odlišnosti, ale zároveň paradoxně chceme, aby ostatní byli jako my).

Pokud jde o to znovuvyrábění jakýchsi fikčních světů, myslím, že Ti rozumím a nic proti tomu nenamítám. Jen si myslím, že z každého díla je více či méně cítit, zda se jedná jen o nějaké povrchní žonglování se slovy, které je pouze prázdná slupka, jež postrádá nějakou hloubku a nic vlastně nezprostředkovává, anebo se to opět nějak „mysticky“ dotýká vnitřního či vnějšího universa (tudíž tam jsou ty odrazy - neplést si ale s nápodobou či kopírováním), jako to dokáže třeba hudba, aniž by musela být nějak racionálně vysvětlitelná. Myslím si, že to je to, co dělá umění uměním – ne zda umím poskládat hezky formálně rýmy anebo nějaké akordy, ale zda to chytne za srdce, což už přesahuje pouhé racio. Ani racio tím ale nezpochybňuji, za srdce mohou chytat i věci zcela srozumitelné, forma není podle mne to, co rozhoduje.

Tuhle diskuzi by bylo určitě zajímavé vést spíš v nějakém diskusním kroužku, komentáře jsou na to příliš stísněný prostor. Každopádně děkuju za pěkný příspěvek :-)

11.07.2015 12:19:05 | Amonasr

Více méně si asi rozumíme. Jediné, v čem mám odlišné stanovisko, je ta mystika. Mystika pro mě znamená, že to těžiště smyslu je někde mimo mě, že je tu cosi, čeho se mám dotýkat a k čemu směřovat. Z toho pak logicky vycházejí názory, že z "každého díla je více či méně cítit, zda se jedná jen o nějaké povrchní žonglování se slovy, které je pouze prázdná slupka, jež postrádá nějakou hloubku a nic vlastně nezprostředkovává, anebo se to opět nějak „mysticky“ dotýká vnitřního či vnějšího universa" a s tím nesouhlasím. Takové hodnocení prostě není možné, protože neexistuje pozice ve světě, ze které by toto bylo možné rozhodnout a soudit. (ovšem připouštím, že tady by se mohla otevřít další ohromná debata na téma "hodnocení uměleckých děl")

11.07.2015 13:04:45 | Bylinná směs

To je právě to, že bychom si asi museli nejdřív definovat pojmy, abychom je používali stejně – asi pod tou „mystikou“ totiž rozumíme (legitimně) zatím každý trochu něco jiného. Pro mě není „mystika“ cosi jen mimo nás, ale my jsme toho součástí, pouze to neumíme (a nikdy umět nebudeme) racionálně uchopit. U těch racionálně srozumitelných děl myslím ani žádné tajemno nutné není – umění se podle mne vrství, od toho poměrně jednoduše srozumitelného až po to čímsi „mystickým“ nadané a zřejmě čím je lidstvo dál ve svém poznání a kulturní vyspělosti, tím víc umění vrůstá do toho „mystičtějšího přesahu“ a vzdaluje se oné jednoduché srozumitelnosti (ne ovšem nutně všechno, to by většině lidí nic nezbylo). Je to podle mě hodně o poctivosti tvorby. Teoreticky bych mohl tahat náhodná slůvka z klobouku a nějak je překvapivě skládat a tvářit se, že dělám umění, určitě by mi to mnozí zbaštili a kdyby za mnou stála nějaká silná reklamní agentura, třeba by ze mě udělala (nebo z kohokoli jiného) i uměleckou celebritu. Ovšem byla by to ve skutečnosti ona prázdná slupka, jakési simulakrum, o kterém píšu. Anebo se opravdu napojím na cosi, co mě přesahuje a v jakémsi tvůrčím transu ze sebe sypu obrazy, které jsou jen zdánlivě náhodné, ale ve skutečnosti přes mé spíš podvědomí, než vědomí, cosi transponují, v čem dodatečně můžu i sám hledat významy, které jsem tam ale vložil tak jako tak já, nikoli ruka tahající z klobouku. Blbě se to vysvětluje, navíc ten proces tvorby může být u každého různý. Ovšem jestli ze sebe autor skutečně něco z jakési hloubky dostal, je podle mne ve výsledku znát. To ale rozhoduje čtenář pouze sám za sebe (těžko za druhé), čili je to naprosto subjektivní, s tím souhlasím. To je ta „čtenářova smlouva s universem“, že se uvolil přijmout něco, v čem vidí platnost i pro sebe, a uznává ten přesah cizího díla i směrem k sobě, kolikrát ovšem jinak, než to zamýšlel autor, to je dokonce téměř nepodstatné. A souhlasím s Tebou, že téma „hodnocení uměleckých děl“ by bylo na mnohahodinovou diskuzi, ovšem domnívám se, že i v něm by se dalo k nějakým obecnějším mantinelům dospět. I když ta konečná míra subjektivity by byla ve výsledku stejně asi stále hodně vysoká.

Jinak nejsem nepřítel i postmoderně se tvářících věcí, pokud z nich vycítím to „cosi“. Akorát je vcelku logické, že každá módní vlna s sebou nese spoustu napodobitelů, většina věcí tak logicky jen něco předstírá, napodobuje módní ikony, a je to tím pádem falešné. Ale to se týká každé módní vlny, ta snaha o zavděčení se módním trendům zkrátka svádí k oné nepoctivosti (často nevědomé) víc než něco, co zrovna není „in“. Ale paušalizovat se nemá, nejsem nepřítel „postmoderny“ jako takové (ač se tak občas provokativně tvářím), jen toho většinově falešného, které s sebou logicky tahle vlna ze současnosti vycucává. Ovšem tu sedlinu časem poztrácí a zase z ní zbydou jen ty skvostné věci. Ale to je už jen takový dovětek navíc ;-)

11.07.2015 14:29:33 | Amonasr

Rozumím a dovolím si nesouhlasit. Myslím, že oba chápeme, že náš náhled na poezii je odlišný a v téhle diskuzi se jasně ukazují naše rozdílná východiska. Přidám jen pár poznámek, co mě tak napadá.

Nemyslím si, že jsme kulturně vyspělejší, to by předpokládalo nějaký vývoj (směrem k lepšímu). Já mám na mysli spíš proměny. Jsme jiní, než kultury před námi nebo jiné kultury vedle nás. A těžko říct, co je lepší/horší, pravdivé/nepravdivé. A s tím souvisí i umění. Současné umění zobrazuje to, co trápí současného člověka a způsobem, který vychází ze současného chápání světa a ze způsobu jeho označování.

Tahání z kloubouku dělali dadaisti, jejich legendární tvořivá metoda - rozstříhat noviny a slova znovu poskládat do básně. A to tedy nebylo jen nějaké rádoby umění. Ten tvořící princip vzešel ze chaosu, zděšení, hrůzy, úzkosti po prožitku války. Těžko označit jen jako simulakru něco tak závažného.

A k termínu postmoderny, který se tu v poslední době tak často přetřásá. Postmoderna není nálepka pro umění, to není nadávka. Postmoderna je svět, ve kterém žijeme, nejde si vybrat, jestli ji mám nebo nemám rád. Všichni jsme v ní :) Je to doba, plocha myšlení, vědění, filozofie, způsob nakládání se světem. Je to víc než jen módní vlna. Myslím, že termíny jako "módní, in, falešné" by měly být diskutovány na úplně jiném základu než je postmoderna.

11.07.2015 15:01:08 | Bylinná směs

S těmi proměnami namísto vývoje k větší kulturní vyspělosti souhlasím. Sice si myslím, že vývoj lidstva by po všech stránkách měl v dlouhodobém horizontu směřovat k větší vyspělosti, tak jak se stále precizuje poznání a zlepšuje se i dostupnost kultury, která se tak demokratizuje, na druhou stranu mohou působit i jakési opačné tendence, které zvlášť v dnešní překotné době mohou vytvářet jakousi bezradnost, chaos, otupělost a nevím, co všechno. V tom ale nebylo jádro mého sdělení, mně šlo spíš o ten neustálý vývoj forem a způsobů vyjádření od jednodušších (názornějších) ke složitějším či abstraktnějším jako jeden z možných zdrojů složitějšího uchopení díla. Souhlasím i s tím, že současné umění by mělo zobrazovat to, co trápí současného člověka a způsobem, který vychází ze současného chápání světa - jen je třeba se pak zeptat, co opravdu odpovídá těmto kritériím a co lze tedy označit za umění. Jestliže čím dál míň lidí je ochotno číst většinu z toho, co se vydává za současnou poezii, je pak otázka, zda některá díla mluví opravdu současným jazykem, když drtivou většinu současníků nijak neoslovují a jsou jim víceméně ukradená. Totéž je ještě zřejmější i v současném výtvarném umění, kdy většinu výstav současných umělců skoro nikdo nenavštěvuje. To my dva tady asi nevyřešíme, problém bude trochu složitější. Já v téhle diskuzi postmodernu vůbec jako nadávku nepoužil, tady jsme si opravdu hluboce neporozuměli – na druhou stranu se tím termínem často označuje jen určitý módní často vyprázdněný způsob psaní, kdy už to pak právě pro tu povrchní „módnost“ mívá pejorativní nádech (tomu jsem se ale právě v téhle diskuzi záměrně vyhnul, což jsi bohužel nepostřehla). Ale to bychom asi slovíčkařili – „módní“, „in“ a „falešné“ jsou pro mne naopak velmi podstatné pojmy, kterými se dá ona povrchnost dobře charakterizovat. Nikde však netvrdím, že veškerá současná tvorba je právě taková, dokonce ani ta ne, která se někdy termíny postmoderní nebo postpostmoderní specificky i v té současné poezii označuje. To už je opravdu příliš „katedrový“ přístup, když se mě snažíš nachytat na různé výklady pojmů, v nichž se se mnou zřejmě záměrně míjíš, jako někde u tabule. Mně šlo o vyjasnění si přístupů, nikoliv o mentorování, proto jsem nebyl nijak konfrontační a nechci být ani teď :-D

Zakončím to tedy citací toho, čím jsi předchozí komentář začala: „Myslím, že oba chápeme, že náš náhled na poezii je odlišný a v téhle diskuzi se jasně ukazují naše rozdílná východiska.“ Ano – je tomu nejspíš tak :-)

11.07.2015 16:32:37 | Amonasr

Oukej :)

11.07.2015 17:13:40 | Bylinná směs

:-)

11.07.2015 17:16:18 | Amonasr

Z Tebe Gabrielo promlouvá ta stejná krásná vyrovnanost, jako z Tvé dnešní básně - mám jednak radost, žes to přijala s takovou mírou pozitivní empatie a jednak, žes to vyjádřila s takovým poetickým nadhledem a úžasnou mírou tolerance a respektu k všemožným způsobům tvoření a vnímání. Ta moje dikce chce programově dráždit i polemické reakce, ovšem Tys ji dokázala s přehledem odzbrojit a navíc k mé naprosté spokojenosti - usmívám se. Kdyby ženy jako Ty vládly světu, války by ztratily smysl. Jenže to je utopie, tak je fajn, že aspoň píšeš verše :-) Díky za pěkný komentář :-)

10.07.2015 23:30:19 | Amonasr

Děkuji Ti Josefe.
Upřímně, jsou dny,kdy mám k vyrovnanosti daleko a nadhled mi chybí jak letošnímu létu sníh:-),sem tam se to ovšem povede;-).

11.07.2015 22:57:05 | Malá mořská víla

Je tam poměrně dost metafor, což si nejsem úplně jistý, že je charakteristické zrovna pro úvahu, taky je v tom hodně nadsázky. Ale škatulka pro mě skutečně nehraje žádnou roli, nakonec jsem si úvahu sám vybral, když už jsem to musel někam šoupnout. Ve verších je to záměrně, mají svůj vnitřní tep, ale pokud by si to chtěl někdo srovnat do řádků, nic proti tomu. I „smlouva s universem“ je metafora a co si kdo pod ní představí, je na libovůli každého. Uměl bych napsat odstavec, co si pod tím představuji já, ale nechci to tím sešněrovat. Osobně preferuji, když autor nelpí striktně na svém vlastním výkladu a přiznává čtenáři právo text pochopit po svém, případně ho i zavrhnout ze svých vlastních důvodů – každý vnímáme jinak a tohle navíc není důsledně racionálně vyložitelný a přísně logicky vystavěný text - pokud by mě ovšem nějaký psychiatr nevyvedl z omylu, případně ve svěrací kazajce :-D

10.07.2015 23:04:34 | Amonasr

:-D Jo, tohle je tak zapeklité, že jsem se všemi vrstvami ani já dosud neprokousal ;-)) Ne. namíchlost jsem do toho já sám vědomě nevložil, ale to neznamená, že z toho nemůže být cítit – i tenhle text doufám žije životem na mně již do značné míry nezávislým a když ji tam vidíš Ty, jsem schopný ji tam také zahlédnout, záleží vždy na úhlu projekce (i autora si různě projektujeme, nejen sami sebe) :-D

I Tobě prima víkend, dle předpovědi se doufám skutečně vyjasní :-)

10.07.2015 22:52:29 | Amonasr

:-D Milá Amelie, tohle je fakt na každém, jak si to přebere – ale Tvůj přístup má určitě hodně do sebe a zaujal mě ;-) Podle mě ani není co rozsuzovat – mně se jen honí hlavou ta nekonečná interakce mezi autorem a čtenářem, mezi dílem a čtenářem, mezi autorema a autorem samotným prostřednictvím každého dílka, i ty odrazy jsou proměnlivé samy o sobě, významy se časem mění, jak se mění i jejich zasazení do proměnlivých reálií, žádné dílo nemůže být samo o sobě neměnné, to by byl muzeální kousek a ne dílo. Ten Idiot se mi tam hodil hlavně pro tu slovní hříčku, se kterou se dá významově také žonglovat. Koneckonců dnes podle mě čteme Idiota taky jinak, než bychom ho četli v době Dostojevského – možná si klademe některé otázky při jeho četbě jiné, některé jsou ale možná stále stejné, nevím... Já nemám odpovědi a ani je sám od nikoho neočekávám – raději mám otázky, protože život jsou spíš otázky než odpovědi a dobrá tvorba jsou také spíš otázky než odpovědi, i dobré komentáře mají spíš vyvolávat otázky než přinášet odpovědi, myslím... ;-)) Takže dík za pěkné zamyšlení i za Tvé otázky :-))

10.07.2015 20:39:49 | Amonasr

já mám raději odpovědi.. i když jsou sebevíc kruté, dávám jim přednost, před nejistotou, tápáním v dalších a dalších otázkách bez konce.. :-)

10.07.2015 22:52:19 | Amelie M.

To už jsou pak ale návody nebo příručky, ne literatura ;-) :-D

10.07.2015 23:05:28 | Amonasr

myslela jsem to spíše v obecné rovině.. :)

návody čtu až, když něco fakt nejde nebo to dokonce rozbiju a příručky mám v podobné oblibě :D

10.07.2015 23:23:41 | Amelie M.

:-P ;-))

10.07.2015 23:31:02 | Amonasr