Hřbitov labutí

V jednom městě nejmenovaném, tak velkém a přece tak neznámém leží za mohutnými korunami přehlédnutelných stromů

rybník, či jezero snad. Ani kapka vody v něm není. Jeho zrcadlovou hladinu tvoří produky lidských

továren. Oleje, mazy a jiné, kdysi tak užitečné. A přece labutě ve své bezbřehé a hloupě krásné nevědomosti vidí vodu.
Tak krásnou a klidnou. Ale když se jejich bílá těla dotknou oné hladiny.

Už nikdy nevzlétnou.

Dotknou se pekla, zhmotněného v odpadu naší vznešené civilizace.
Už nikdy nevzlétnou.

Každé peříčko těžkne, oblepeno lesklou černou smrtí.

Už nikdy nevzlétnou.

Mávají křídly, řvou a bojují. Tak statečně, než po předlouhých hodinách klesnou tiše ke dnu.

A bez vzduchu nepromění se v prach a nenajdou klidu.

Jsou ovšem i ty šťastné, těm osud nadělí ránu z milosti.

Těch ovšem málo je.

Už jste někdy viděli umírat labutě?

Nejsme labutěmi? Nebo snad olejem?