Melancholický oheň

Posadila jsem se k rozhořenému ohni. Nikdo jiný tu se mnou nebyl. Slyšela jsem svůj vlastní přerývavý dech. Zmohla jsem se jen na strnulý pohled před sebe. Konce ohně se plazily po zemi jako hadi a jejich mlsné jazýčky olizovaly holou zem. Z ohně vyskakovaly neposedné plamínky. Jednotlivě vypadaly jako malé tančící bytosti, ale dohromady tvořily taneční soubor, který se mi snažil předvést své úchvatné umění. Plápolající oheň ve mně vzbuzoval emoce, jaké jsem už dlouho necítila, připadalo mi, že mluví přímo ke mně a chce mi něco vzkázat. Pomalu mě spaloval žár, při němž se mé city roztékaly jako marshmallow opékaný nad ohněm. Mé myšlenky se začali z klidného potůčku stávat divokou řekou, kterou už nešlo zastavit. Řítila se jako lavina. Poslední věc, kterou můj pohled zachytil, byly padající kousky popela, které se ladně jako pírko snášely na zem kolem mě. Poté jsem se bez výčitků svědomí odebrala k domovu a pomalými krůčky jsem se z pocitu dokonalé souhry mezi mnou a přírodou dostávala do stereotypní kruté a nelítostné reality.