O čem sním?

Sedím v tichém a prázdném pokoji, s oknem otevřeným dokořán a poslouchám ptáky, kteří se usadili na stromku hned před naším domem. Je jeden z posledních teplých podzimních dnů a venku svítí slunce, chladnější, než během léta, ale stále dost příjemné. Nenápadně si užívám malé svobody mého pokojíku a se zavřenýma očima dýchám čerstvý svěží vzduch. Nabíjí mne to nepopsatelným pocitem a já nechci ani o kousíček tohoto nádherného pocitu přijít. Vnímám energii, která se rozproudila v celém mém těle, a mé myšlenky mne zavádí pryč od všeho, co potřebuji stihnout a s čím se musím přes nový školní rok vypořádat, pryč, do světa mých snů, fantazie a tajných přání. Na délce příběhu, který se odehrává v mé hlavě, nezáleží, protože sama nikdy nedokážu odhadnout, jestli uběhlo pět minut, nebo dokonce půl hodiny a myslím si, že se to ani nikdy nedozvím, ale nezajímá mne to. Občas dokonce ani nezjistím, o čem se mi právě zdálo, ale tento den si pamatuji vše dopodrobna.
Krásně zelená louka u lesa, ptačí árie do hudby šumícího, nedalekého potůčku a přesně tak hezké počasí, které se ukrývá venku, za mým oknem. Nejradši bych zde zůstala celou zimu a vrátila se až před začátkem velkých prázdnin. Žít zde klidně, bez stresu a starostí, bez domácích úkolů a rozzuřených učitelek a bez všech nepatrných, studentských problémů. Ležet klidně celý den, vnímat šeptání teplého větru a odpočívat. Bohužel, v okamžiku, kdy jsem si říkala, že zde nečíhá žádné nebezpečí, vyřítila se z lesa černá šelma, velká asi jako menší medvěd a cenila na mne zuby a drápy. Vypadala hodně podrážděně, neskutečně funěla, a aby toho nebylo málo, svýma obrovskýma červenýma očima mířila přímo na mě. Přesto, že mi to připadalo jako celá věčnost, neuběhlo ani pár vteřin a rozběhla se ke mně. Okamžitě jsem zpanikařila. Jelikož nebyla v dohledu žádná věrohodná skrýš, nenapadlo mne nic lepšího, než se pokusit vylézt na strom, pod kterým se mi tak náramně odpočívalo. Vyskočila jsem co nejvýš a snažila jsem se ze všech sil zaháknout do kůry stromu a udržet se. Mé dlaně však už byly hodně odřené a cítila jsem odpornou bolest v kyčlích, takže než jsem stihla vyšplhat aspoň na nejnižší větev, začala jsem padat dolů. Tento pád se zdál snad nekonečný. Utíkal natolik pomalu, abych si dokázala vychutnat vzduch v mých rozpuštěných vlasech, ale zároveň natolik rychle aby se mi mé vlasy lepily do očí a zabraňovaly mi vidět okolí. Na konci jsem očekávala bolest, která nepřišla. Dopadla jsem do obrovské plachty zavěšené mezi stromy. Uvědomila jsem si, že jsem v lese, v naprosto v jiném prostředí, nicméně i tak jsem se necítila v bezpečí. Podvědomí mi napovídalo, abych se okamžitě dala k útěku. Poslechla jsem ho, a udělala jsem dobře, protože ačkoli jsem se záhadným způsobem zbavila obrovské černé potvory, byl mi v patách můj úhlavní nepřítel; vlk. Zvíře, kterého se už od raného věku bojím, za mnou pelášilo hlava nehlava. Pro tentokrát jsem nedokázala popadnout dech. Pod oběma žebry mi vyrážela prudká pichlavá bolest, která se zastavovala o něco výš v hrudníku. Svaly na nohou jsem již nedokázala ovládat a upadla jsem na tvrdou hliněnou zem. Zvíře ke mně doběhlo a zakouslo se mi hluboko do stehna, nebolelo to, ale neskutečně jsem se bála. Snažila jsem se volat o pomoc, avšak mé hlasivky nedokázaly vydat ani hlásku. Ze samého vysílení se mi zatočila hlava a upadla jsem do bezvědomí. Probudila jsem se na posteli ve svém pokoji, ale spousta věcí se změnila. Okno bylo otevřené dokořán, shozená deka ležela hned vedle postele a venku se honily tmavé mraky. Černá obloha vypadala děsivě. Vítr fučel čím dál tím silněji a kapky deště hlasitě dopadaly na parapet. Ačkoli jsem hluboko v duši měla usazený špatný pocit, něco mne nutilo zůstat stát a zírat z okna ven. Z ničeho nic vylezl zpoza stromu podezřelý pán v černém kabátě. Upřeně se koukal k mým oknům a ani se nehnul. Připadalo mi, že mě sleduje, ale on tam stál, jako by ho absolutně nezajímalo, že ho vidím. Naprosto mě probodával pohledem. Krev v žilách mi ztuhla a já jsem úplně celá strnula. Nevěděla jsem, jestli se mu mám dívat do očí, nebo dělat, že ho nevidím, protože mě naprosto vyvedl z míry. Stála jsem u okna jako přikovaná, déšť mi padal na obličej a chladný vítr se rozpínal v mém pokoji. Minuty se zdály být nekonečné, a já jsem se cítila stále hůř. Cítila jsem chladný pot na mých zdech. Naštěstí mne zachránil mamčin hlas za mnou, otočila jsem se a..
Rychle jsem s sebou škubla a otevřela oči. Vzbudila jsem se přesně tak, jak jsem usnula. Nové školní sešity ležely rozházené vedle mě, taška naprosto pohozená na vedlejší posteli a okno bylo stále otevřené. Ačkoli nebylo ani sedm hodin, venku se již schylovalo k večeru, ptáci utichli a pomaličku se začalo stmívat. S lehkostí jsem se zvedla z postele a nenápadně vykoukla zpoza záclony na dětské hřiště. Děti stále dováděly o sto šest. Holčičky seděly na lavičce a nejspíše si povídaly svá tajemství a kluci byli ještě pořád zaujatí do fotbalu.
Možná se nejednalo o sen, nýbrž o představu, kterou jsem si v polospánku vytvářela podle svých představ, ať už dobrých, nebo zlých. Říká se, že se ve snech zjevují naše obavy a tajná přání, ale někdy si kladu otázku, co si vlastně přeji a čeho se bojím, když se mi zdají takové hloupé nesmysly? Ačkoli si někdy až moc stěžuju, že chci jiný život, přesně takový, jaký si vysním, v tomto případě se rozhodně pletu. Jsem ne málo vděčná, za štěstí, které v mém životě hraje významnou roli. Nemůžu si stěžovat, mám mnohem víc, než potřebuji a mnohem větší štěstí, než jsem si kdy myslela, že můžu mít. Dokonce děkuji za mé problémy a starosti, protože to jsou pouze hloupoučké výmysly. A o čem vlastně sním? O nesmyslných obavách a přáních, které se každému z nás ukrývají v mysli, a které, když se spojí dohromady, tvoří opravdu zajímavý příběh.