Trápení...

Jak dlouho se ještě lidé budou trápit???

Tak dlouho dokud si nezvyknou o svých problémech promluvit s lidmi, kteří jsou na toto povoláni a je to jejich náplň práce... K napsání tto úvahy mě inspirovaly tři příběhy mých přátel... Dvou dívek a jednoho chlapce... V podstatě jsem se zamýšlel nad tím, zda-li je možné těmto lidem pomoci...Zjistil jsem že ano... Nicméně těžko někdomu nabízet pomoc, jestliže ji nepotřebuje... Asi taky znáte situace a případy, kdy znáte někoho, kdo má jistý druh psychických problémů...Ale proč se v životě trápit??? Proč věnovat tolik času, energie, námahy a úsilí něčemu, co doopravdy za to nestojí??? Proč si prostě lidé neřeknou, tak to nechám být a nebudu to řešit a nechám to vklidu???Asi proto, že jsou (ne všichni) stejně nuceni se s problémy, trápeními a starostmi dnes a denně vypořádávat...

Ale abych zachytil poentu, nebo spíš myšlenku, šlo mi o to, proč jsou lidé tak skeptičtí vůči sociálním pracovníkům, psychologům, kaplanům, terapeutům, různým pomocníkům a dobrovolníkům z různých organnizací a služeb??? Vysvětlení může být několik, ale domnívám se že jedno je zcela nasnadě... Nechtějí si nechat nahlížet do svého nitra...

To asi leckdo z nás nechce aby druhý znal jeho číslo důchodového pojištění, pin kód telefonu, nebo heslo do banky, nebo velikost bot, či spodního prádla, ale takové sktečnosti lidi, kteří se snaží druhým pomoci nezajímají... Jim jde především o to, zjistit jak dooprvady to s jejich duševním stavem je, je-li tak akutní, či ne a nabídnout jim vstřícnou a dobrosrdečnou pomoc...

A proto je v USA z hlediska statistiky dokázáno, zde se tento trend podstatně rozmohl, že mít svého osobního terpeuta je dnes běžnou záležitostí, či minimálně takovou, na kterou ostatí nehledí skrze prsty...

Dnes jsou buď čekárny krizových center zaplněny staršími ženami, které nevědí co na sklonku jejich života si počít, nebo lidmi s určitým druhem záislostí, či z určitých sociálních komunit... NIcméně pomoc pro všechny se zdá být jaksi fádní, neprůhledná a taky dost zvláštní a neosobní...

Jen si představte že byste zašli k psychologovi do poradny a v čekárně přeplněné jako na středisku, když vznikne chřipková epidemie byste se potkali s vaším sousedem z domu...On by si řekl: "Aha takový spořádaný člověk, co ten tu asi dělá"? Ale opak je pravdou... Jde hledat pomoc...A zase naopak ve vašich očích se vám docela normální soused bude zdát jaksi zvlášní, že vyhledává onu pomoc zase z jiného důvodu...

A právě ona docílená a vyvážená situace nastane tenkrát, když tyto fábule a fámy budou vypuštěny a bude lidská duše očištěna od předsudků, tak pak teprve nastane situace, že chodit k psychologovi, bude tak běžné, jako třeba k zubařovi na půlroční pravidelné kontroly, nebo k praktickému lékai když máme problém se zdravím...Ale to je hudba budoucnosti...

Zatím se lidé trápí sami se sebou a svůj boj svádí sami, jako samostatné bojové jednotky...Heslo že v jednotě a koalici je síla není přežité a z hlediska psyché je zcela namístě a ještě dlouho a možná navěky bude...Viz dialektická metodá a známý Sókrates, či Maiuetika u Platóna a další...

V tomto období právě odpadne ono trápení způsobené bezmocí, či beznadějí...

ALE TO JE DOOPRAVDY JEN IDEALISMUS (ALESPOŇ PROZATÍM)