Slovo a ty

Mam chuť psát úvahu. Opravdu mám. Ale hrozně nevím jak na to. Že se slovíčko hrozně do téhle věty nehodí? To je přesně ono! Nevím co se jak delá, co je správný. Jak člověk má psát aby zaujal. Jak se má chovat aby nezklamal. Jak se začlenit a vlastně ani jak vyčlenit. Jsem někde kde je nikde. Nejsem sama ani s někým. Jsem to já ale necítím to. Hrozně zvlaštní pocit. A slovo hrozně mě začíná opravdu hrozně pronásledovat. Co je to vůbec zač? Jedno hloupé slovo a tolik významů. Je to tak se vším? Můžu si každou věc, která na tomto lidském svetě dostala svoje pojmenování brát skutečně podle toho jak o ní mluvím? Dokážu to? Ne. Nechci pojmenovávat. A nechci říct ani tu klišé frázi "slova jsou zbytečná". Ale co když jsou! Co když je to celé úplně špatně To mě ovšem přivádí zpátky. Připadám si, že sled písmenek H-R-O-Z-N-Ě se stal ústředním motivem téhle zmatené úvahy ale není tomu tak. Motivem jsi ty, ty kterej to čteš. Ty, kterej ted začneš přemýšlet. Ať už o tom co si ted v tomhle článku našel nebo nenašel. Nebo snad o tom že si strávil zbytečně několik vteřin čtením něčeho čemu vůbec nerozumíš. A co teprve pokud jsi jeden z těch co za smyslem žití a bytí vidí jídlo a pití. Budeš to třeba právě ty, co dostane chuť si dát to jedno velké a sladké hrozno!

Všechno je v nás, kým jsme a nejsme. Kým chceme být a nakonec budeme. Mám pocit ,že všichni tím jednou končícím lidským životem kráčíme, kráčíme jen na povrchu . Ať už je to rychlostí ztracejicí směr, nebo drobečkovou návratenkou. Že netušíš co jsem tímhle otřesnýM spojením chtěla říct? Nevadí. Slova jsou přece zbytečná. Chtěla bych se na ně tak moc moc vykašlat. Na druhou stranu si říkám. Co kdyby neexistovaly? Co pak? Byla bych schopna vubec přemýšlet, když bych nevěděla vlastně o čem? Mohla bych psát když bych neveděla co a jak? Nevim. Nevim nevim a nevim. Jen mi ty slova nedávaji to co tobě. "Buď upřímný. " Další otřepaná fráze skoro jako slovíčko ahoj. Nedej bože "jak se máš". Celej život slýchávám tohle otřesny spojeni! A nejhorší na tom je, že nemam sílu protestovat a vážně vždycky odpovím "dobre a ty?". Co ti to proboha dává? Co to vypoví o stavu rozpoložení náladě toho člověka? Že je to způsob jak zahajit konverzaci? Ubohé, nekreativni a tak strašně strašně povrchně lidské. Nechci kráčet, já chci žít. Žít všemi barvami, všemi pestrosti co tenhle svet nabízí. A k tomu mi nestačí slova, nestačí mi běžnej život normálního zdánlivě šťastného průměrného člověka co rad jí a pije. A proto uvažuji . Uvažuji slovy. Chabím nástrojem, kterej máme všichni k dispozici už pěkně dlouho a všichni stejně . A přeci tak jinak. Čím to je? Proč s nimi neumíme zacházet jako s penězi? Proc jsou tak komplikované a prázdné? Že by se to hodilo spis na ty peníze? Nesmysl. Peníze jsou tak prosté a smysluplné . Zvládly to. Dostaly se do popředí. Slova ne. Ztrácím se v tom. Ztrácím se v nich. Ztrácím se v téhle úvaze a hrozně se mi chce spát. Slovo které mám na tomhle světě nejradši. Dobrou