Fantazie, malá neposeda.

Když jsem byl ještě malá, školou povinná, v první třídě to hned myslím bylo, měli jsme za úkol nakreslit strom. Paní učitelka potom chodila od jednoho k druhému, chválila všechny ty malé Picassovi potomky až došla i ke mně.“Terezko...“ povídá mi. „pročpak je tvůj strom červený? Proč má fialové listy? Ta tráva je modrá?“. „Ano paní učitelko, ta tráva je modrá, strom je červený a má fialové lístky“. „Proč Terezko?“ „Protože je to můj strom, můj strom vypadá přesně takhle.“ Následujících asi deset minut, zbývajících do konce hodiny mi vysvětlovala, proč je můj strom špatný, že si nemám vymýšlet, že mám věci brát takové, jaké skutečně jsou. Já vám nevím. Je fantazie špatná? Je špatné věci vnímat jinak než jaké skutečně jsou? Pokud pedagog považuje fantazii za špatnou u dítěte, co teprve u dospělých? Myslím že nejsem ani dítě, ani dospělák a že moje fantazie je velmi bohatá ( i když je plná dětinských hloupostí ) a pochybuji že mě to hned tak přejde. Ani nechci aby to přešlo, myslím že by pak byl život o dost chudší. Nebo jsou tu už všichni plně dospělý, s reálnými a přesně stanovenými skutečnostmi? Mě by totiž zajímalo, jestli mě to třeba ve čtyřiceti už naprosto přejde a budu brát věci jen tak, jak jsou...