Můj život ve lži

Falešné self, schizoidní porucha… v okamžiku, kdy Vám Váš psychoterapeut oznámí tuto diagnózu, tak se Vám sice hlava a s ní celý svět zřejmě neroztočí tak, jako kdyby Vám oznamovali nález zhoubného nádoru, ale stejně to s Vámi zamává.

Jednak proto, že je Vám ta informace nejspíš sdělována ve fázi, kdy již nevíte, jak dál, jednak – zejména jste-li (nebo, jako já, se tak alespoň tváříte) studijní typ, jenž se hned rozhodne vypátrat co se za tím skrývá v odborných poučkách… a skutečně tak učiníte.

Zčásti Vám to možná zalichotí… vždyť konečně jste něčím zajímavý i Vy osobně (a nikoliv pouze ti, za nichž se celý život vydáváte). To však pouze do okamžiku, než si v celé své hrůze uvědomíte, co to znamená, a jak moc, a nejspíš nenávratně, jste si tím ublížili… a kdoví komu dalšímu…

Na okamžik možná prožijete svou smrt… nebo jste ji prožili již dávno a teď Vám to akorát přijde líto.

Byla jsem vždy hodná holka… kde jiní ztráceli zábrany, já jsem proplouvala s lehkostí… vždyť jsem vždy přesně věděla, co udělat či říct… a dlouho mi ani nepřišlo divné, že každému říkám něco jiného. A že jsem si nenašla čas na vlastní názor… o ten tu přeci nejde. Spíše jsem se podivovala nad tím, proč to ostatní neumějí…  

V duchu jsem se tetelila radostí, jak já jsem vlastně šikovná … a zejména jsem byla spokojená s tím, že mé skutečné… citlivé a zranitelné… já je před krutým vnějším světem v bezpečí ukryto tam, kde ho nikdo nenajde…

… až jsem zjistila, že ani já sama to nedovedu. Že není…

Snad jediné, co o sobě vím je, že mě vzrušuje sadistické zacházení (asi, že jsem na něj zvyklá od sebe?) Ale hodné holky není přeci za co trestat. A přitom by potřebovaly seřezat nejvíc za tu „dobrotu“…

A tak si dál žiju svou lež… jinak to neumím… nejspíš i proto není toto zamyšlení ve slovenštině, i když by to bylo autentičtější… ale o to v mém životě nejde… důležitější je pro mě vědomí, že budou-li zde nalezeny hrubky, není to tak zcela moje chyba. Tak mě za ně prosím omluvte… omlouvám se za vše…

…a zejména se na mě nezlobte… to by mě bohužel trápilo víc než vědomí vlastní prázdnoty.