Barvy života

Člověk si říká stále a stále, že jej už nic dalšího nemůže překvapit. Zažije ať už radostné, nebo smutné chvíle nebo chvíle plné smíchu a bláznivých prožitků a přesto nakonec při každé pomyslné etapě života narážíme na další až neskutečně emotivní chvíle. Rozmanitost jakou nám život přichystal je velmi pestrobarevná. Otázkou je, jak s barvami naložit. Jsme malíři, kteří rádi malují černobílou barvou tou negativní, pesimistickou, nebo modrou uklidňující barvou či máme rádi křiklavé barvy znázorňující dejme tomu rozvernost, nebo čilost atd.. Mnohdy se v našem životě barvy mísí a kdybychom malovali skutečný obraz našimi skutky nebo prožitky, tak bych mohl pouze za sebe říci, že můj obraz by byl velmi pestrý s obrovskými černobílými skvrnami, které jsem nemaloval, ale přímo cákal zlostí na plátno. Tyto skvrny by byly náhle opět přemalovány dalšími kaňkami křiklavých barev. Abych vše upřesnil. Každá negativní zkušenost mě donutila se vzpouzet bolesti a popostrčila o kousek dál, kdy jsem ihned započal libovolnou činnost, ke které jsem se dříve neměl. Jakoby můj vnitřní hlas říkal, svůj život jsi doposud jen ošizoval a tím i ošizoval druhé, nyní musíš začít být lepší, lepší, lepší. Už tu samou chybu neuděláš! Avšak když švihnete namočeným štětcem proti obrazu, neuděláte pouze jednu kaňku, ale hned několik. Ačkoliv si člověk říká, že už tu samou chybu neudělá, mnohdy ji dělá znovu a znovu. Jde však o malé kaňky, které nemají moc velký význam. Horší jsou ty velké kaňky, které jsou ve vašem životě i na plátně zásadní. Pokud se opakují na více místech ve velké míře, narušuje to krásu a rovnováhu barev celého obrazu. Přesto jde jen o obraz a vy jste malířem. Vše se dá přemalovat, jakmile barva uschne. Proč tedy v životě lidé ztrácejí sílu a touhu dál malovat?
Namaluji si tedy nyní svůj svět, tak jak bych si ho ve skutečnosti přál. Chtěl bych započít pouze mírnou, klidnou modří s příměsí zelené harmonie .Do těchto barev bych chtěl rozlít radost. Jakou barvu má radost? Žlutou? Dejme tomu žlutou. Maluji tyto barvy kruhovitě do středu, aby vytvářeli vír. Ve středu víru bych si přál namalovat černou kaňku. Tak aby tu černotu, tmu, bolest vcucnul vír. Aby bylo jasno, jde pouze o ideální představu s příměsí malinké reálnosti. Jelikož vím, že je to jen představa , neboť realita je chaotické čmárání nikoliv jen štětcem, ale zběsilé kaňkání, ťapání rukama po celém plátně. Přesto věřím, že pokud budu na sobě více pracovat, najdu tu vnitřní rovnováhu a třeba jednou budu malovat ten obraz z představ. Pokud najdu rovnováhu já, budu moci kolem sebe lidi dělat šťastné. Vím, že mne může tížit práce a jiné starosti, ale ty by se měli stát pouze malinkými tečkami ve víru, který je vtáhne do středu. Práce by rozhodně neměla narušovat naše vnitřní já. Ačkoliv se tak děje. Myslím si, že málo bojujeme. Hrozně bych chtěl vidět obrazy jiných lidí. Obrazy života.