Kopřiva

Nikdy jsem tomu nerozuměla. Proč jiné kvetou a já ne. Proč všechny ostatní si berou domů a mě tu nechávají na pospas osudu. Když je jen lehounce pohladím, s křikem utíkají dolů k potoku. Pak se vracejí, ale ke mně už nikdy.
Když jsem byla ještě mlaďounká, věřila jsem, že jsme všechny stejné. Slunečnice se na nás sice trochu povyšovaly, ale to jsme si nijak nebraly. Ony jsou takové od přírody.
Vyrůstaly jsme všechny spolu, ale pak se naše cesty rozdělily. Některé vyzrály dřív než jiné a rozlétly se po kraji. Jiné lačněly po tom, aby se dostaly na výsluní. A taky se tam dostaly. A pak jsme tu zbyly my. My, které jsme netoužily po tom být nejrychlejší ani oblíbené. Měly jsme jedna druhou a to nám stačilo.
Ve vlhkém zákoutí za potokem jsme nerostly samy. Svízel za námi zval každý den a chtěl se přátelit. A nám to nevadilo. Lepší, než se snažit porozumět rákosu.
Žádný z nás tu nekvete, dokonce ani nevoní. Místo toho obdivuji krásu svého okolí. A těším se na každý nový den, kdy se všechna luční kvítka zase rozvijí a jarní vánek roznese po kraji vůni jasmínu.