A pak že se nic neděje :)

Když mi bylo asi sedm, věřila jsem, že existuje Bůh. Že bydlí na husitské faře, kolem které jsem chodila ze školy. Stokrát jsem se mu omlouvala, že nemohu přijít na "Bohoslužby v neděli v 9 hodin", protože v tu dobu bylo v televizi Studio kamarád. A to jsem samozřejmě nemohla nikam jít, to dá rozum.

Když mi bylo o deset víc, snažila jsem se věřit, že Bůh existuje a že mi dá všechno o co poprosím, když budu žít podle jeho vůle. Že mi dá nové srdce a že to bude lepší, než si to hodit. 

Když mi bylo zase o deset víc, věřila jsem, že žádný Bůh není a všechno kolem je jenom důsledek nesčetného množství náhod, že nic nemá smysl, že je úplně jedno co dělám a tak jsem nedělala nic.

A když mi bylo o dalších deset víc, zjistila jsem, že už nevěřím vůbec ničemu a všechna moje přesvědčení o čemkoliv se zúžila na to, že nevím nic. 

Jediná věc které ještě věřím je ta, že vždycky dostanu to, co si zasloužím. Od koho? To také nevím. Od nějaké zákonitosti, která vládne světu. Zatím neobjevené fyzikální síly příčin a následků, která nešetří nikoho. Že všechno co zažívám, je pro mě dobré. Hezké chvíle pro pobavení a klid, strasti pro můj rozvoj. 

A tak se učím brát život takový jaký je i s tím špatným, protože vidím trápení jako schody vzhůru i když nevím kam přesně vedou. A hezké chvíle jako odpočívadla. 

Celý život je jedno velké schodiště a jediné co vím, je to, co bude na jeho konci. Tak proč se pořád za něčím pachtit a přemýšlet nad tím kam to vede a co bude? Všechno se děje teď. Začíná, končí, vrcholí v jednom jediném okamžiku, právě v tomto. 

A pak že se nic neděje. :)