Divadlo

Ač skryt ve tmě, tak na očích tisíců, polohlasem vzpomínal zkazku svou. Ve svém stínu spatřoval sebe, jinačího strašáka, kterým se snadno mohl stát.

Z nenávisti, z lítosti, a z toho všeho, čím on byl a kým pohrdal.

Byla to jeho vlastní slova, která mu nedala spát. Ubírala mu klidu na duši, s každým nádechem a s každou slabikou.

Úpěnlivé pohledy, slzy v očích, smích
neviditelných tváří, které mohly být i stovky mil daleko od něj.

S každým slovem padal dolů. V té chvíli nemohl předstírat. V té chvíli byl tím, kým chtěl být navždy..