O HUSÍ KŮŽI

O HUSÍ KŮŽI

 

 

 

 

 

Jsem člověk. Nikoliv „jenom člověk“, ale zkrátka člověk. Jako každý jiný, a zároveň zcela odlišný od kohokoliv jiného. Jsem, stejně jako všichni ostatní, svůj originál – nejsem ničí kopie a nikdo jiný není mou kopií. Nejsem tak nejspíš ani lepší ani horší než kdokoliv jiný, právě proto, že jako naprosto specifický a neopakovatelný jedinec jsem ve svém celku s kýmkoliv druhým nesouměřitelný. Tedy v něčem dílčím můžu být lepší a v jiném zase horší než kterýkoliv jiný náhodně vybraný člověk. Ne ale zase natolik, abych byl v něčem ze všech nejlepší či naopak ze všech nejhorší. Takové ambice ani nemám. Tedy nemám je v nějakém opravdu velkém měřítku, například celostátním či dokonce globálním.  V těch malých měřítcích, řekněme skupinových, jsem naopak takové ambice už odmalička měl a některé mi nejspíš zůstaly až dosud. Někdy se mi i splnily a někdy naopak ne. Člověk se celý život učí prohrávat, i se svými vlastními ambicemi. Umět prohrávat je důležité, ještě důležitější než umět vítězit. Ani jedno neumím pořádně, ale umění prohrávat se mi bude hodit čím dál víc, jak mi postupně stále víc i dochází. A tak se mu i víc snažím učit. I když dost nerad a někdy i se skřípěním zubů, to přiznávám. Je to dost vysilující. Ovšem díky jeho zvládnutí se dá i prohra proměnit na vítězství – to nad sebou samým. Vítězství, které dokonce snad může chutnat víc než to nad druhými. Těžko se to vysvětluje, jako ostatně všechno, co se nedá pochopit bez vlastní prožité zkušenosti. Kdo ji má, ten mi jistě rozumí i bez vysvětlování.

 

Jsem tedy člověk, jedinečný zástupce svého jedinečného druhu. Mám snad všechny vlastnosti, kterými se druh „člověk“ vyznačuje. Jsem dobrý i zlý, umím být otevřený i lstivý, dokážu milovat i nenávidět, jsem přejícný i závistivý, spravedlivý i nespravedlivý, pokorný i namyšlený, zdvořilý i arogantní, něžný a ohleduplný i perverzní, čestný i podvádím, říkám rád pravdu, ovšem umím i lhát, dokážu být empatický i sebestředný, prostě mám v sobě všechno, co vás jen v souvislosti s člověkem napadne. Něčeho víc a něčeho míň. Něčeho neobvykle moc a jiného třeba jen špetku. Vše namícháno v jedinečném poměru do jedinečného koktejlu – někomu chutnám a jiný pěkně prská, jakmile si mě trochu lízne nebo si ke mně přivoní. Někdo mi přijde na chuť až po delším převalování po patře a na jazyku, jinému nezachutnám nikdy. Nemáme všichni stejné chutě. Zaplaťpánbu. Všem ani není možné chutnat – všem lze být jen lhostejný, pokud je koktejl například příliš nevýrazný a mdlý nebo banální. Chtít chutnat všem je tedy bláhové – je ale možné chtít chutnat většině. Vyhovět většinovému vkusu. Ten ale obvykle nebývá příliš vytříbený – prodejnost tak může svádět z nadějnější cesty.  Ovšem s nadějí coby oním pověstným holubem na střeše. Někoho láká místo snadného cíle obtížnější cesta a někdo raději chňapne po vrabci. Spousta z nás pak volí nějaké kompromisy mezi tím. A ohrnuje často nos jak nad těmi naivními snílky, tak i nad přízemními pragmatiky. Snadno pak podléháme klamu o tom, že jsme snad lepší, než ve skutečnosti jsme.

 

Sebeklamy jsou však pro život důležité, tedy pro život člověka, samozřejmě. Drží nás totiž při životě, alespoň do té doby, než to na ně praskne. Proto si chráníme své bubliny plné sebeklamů, nejlépe hned v několika vrstvách. Když popraská jedna, nahradí ji hned ta další pod ní. A tak stále dál, jako když se had pravidelně svléká z kůže. Jsem ale přece jenom člověk a ne had. Kůži mám na rozdíl od svých sebeklamů jen jednu. Proto s ní chodívám na trh s jistou mírou obezřetnosti. Je totiž má původní a pravá a dost mě pak bolí, když mi ji někdo pálí otevřeným ohněm, aby si ověřil, zda není umělá. Mám raději doteky jiné kůže na té mé, vždyť tu svou vlastně nikomu ani neprodávám. Proč s ní tedy vůbec chodím na trh? No přece pro ten elektrizující pocit, co dotýkání s někým druhým někdy dokáže vyvolat. I moje opotřebovaná a již málo pružná kůže se totiž občas ráda mění v tu příjemně husí.

 

 

 

 

 

 

 

Praha, 21.7.2018

 

https://www.youtube.com/watch?v=FCDnM2pZ2co