Jako artista

------------------------------------------

Artista

Jednou jsem viděl artistu.
Jel na jednokolce po tenkém provaze, vysoko, až u střechy manéže.
Ohromnou hloubku pod sebou jakoby nevnímal a obrovská vzdálenost k cíli jakoby ho nezajímala.
Pomalu se pohyboval kupředu; co chvíli se na okamžik zastavil a nepatrně se vrátil, ale to jen proto, aby pak v zápětí pokračoval správným směrem.
Na zádech měl nůši, ze které občas vykoukl rozcuchaný pes; to potom obecenstvo, jinak téměř zkamenělé napětím, s úlevou vybuchlo v smích.
Během vystoupení také artista žongloval asi s půltuctem míčů a balónků různých velikostí; to vše ale prováděl s takovou sebejistotou a samozřejmostí, s jakou obecenstvo dole dýchalo.
Po celou dobu trvání čísla se artista usmíval.


Tím artistou jsem já.

Provazem, po kterém se pohybuje, je můj život.

Hlubokou propastí pod ním je můj strach a moje obavy ze zklamání.

Jednokolkou, na které sedí, jsou moje sny a touhy, které mě, někdy dost nejistě, posouvají dál.

Nůší na zádech je všechno to, co mě strhává zpět.

Rozcuchaným psem je moje vnitřní já - moje pravá podstata, která je většinou ostatním skryta, ale když se projeví, přináší radost mně i ostatním.

Míči a balónky, s kterými artista žongluje, jsou myšlenky co mi víří hlavou; některé malé, nedůležité, jiné velké, ale hůře uchopitelné.

Obecenstvem jsou všichni lidé, kteří mne obklopují. I vy.

Jsem docela jako ten artista - ani vzdálenost k cíli mě nezajímá.
A přeci jen nejsem docela jako on - neumím se usmívat pokaždé, když mám obecenstvo.