Dilema tajemství

Každý z nás nosí na svých bedrech spoustu svěřených tajemství a stejně tak každý z nás vytváří stále nová a nová tajemství, kterými buďto zahlcujeme sami sebe nebo jiné. Pokaždé, když tato tajemství přijímáme či naopak je někomu sdělujeme, doufáme že nebudou vyzrazena.

Otázkou zůstává jestli skutečně chceme, aby zůstali tajemstvími. Jde jen o to podělit se s někým? Požádat dotyčného o radu a nebo ve skrytu duše doufáme ve vyzrazení s dobrým koncem? Je nad slunce jasné, že se pak mohou vyskytovat situace, kdy neseme tajemství dvou lidí, které když vyzradíme, tak to bude jedině ku prospěchu věci. Ale máme to udělat? Když víme, že by to pomohlo v zapeklité situaci? Vždyť tajemství jsou všeobecně pro to, aby zůstala utajena. Co je tedy pravda?

Někdy svěřujeme svá tajemství člověku u kterého víme, že tajemství nevyzradí. Ten je pak v nezáviděníhodné situaci, protože je na něj naloženo spoustu těchto důvěrností a on se pak může dostat do problémů. Lidé totiž zároveň se svěřováním tajemství projevují danému člověku důvěru a očekávají od něj upřímnost a pravdomluvnost. A co když po něm pak chceme odpovědi týkající se našeho tajemství, ale on nám odpovědět nemůže, protože v úplně té samé záležitosti mu bylo svěřeno tajemství od dané třetí osoby? Tento náš přítel, naše „zpovědní vrba“ se pak nalézá v těžkém okamžiku pravdy. Prozradit tajemství a zradit tak důvěru? Lhát příteli o upřímnosti? A nebo prostě ztratit kredit důvěryhodné osoby, zradit tajemství, povědět pravdu a vyřešit tak jeden začarovaný kruh pro dobro věci.

Možná je právě toto odpovědí na to, zda udržet tajemství či ne. Jedno je však jisté a to, že osoba, která je obložena vším tím tajemstvím to nemá nikdy lehké. A proto musíme mít na paměti, že když jí nějaké to tajemství vyklouzne, tak by jsme jí to měli odpustit, protože je to jistě jen a jen pro dobro nás všech!