Na druhé straně

Další hodina. Jak ubíjející. Ztrácím se ve vteřinách dnů. Rozhlížím se po prázdném bílém pokoji a snažím se zjistit, zda se něco změnilo. Nezměnilo. Jak by mohlo? Stále jsem uvězněná na tom stejném místě. Ona ještě spí, její mírný náznak úsměvu a lehce zavřené oči naznačují spokojenost. Přesto neví o co přichází. Má všechno, co jsem si kdy přála. Kdybych byla svobodná,nikdy bych neztrácela čas spánkem. I přes veškerý můj strach z neznáma bych vyběhla ven a snažila se poznat co nejvíc věcí. Ohromně mě fascinuje ta hřející žhavá koule. Prý tomu říkají Slunce. V určitém období se stává, že ty sluneční paprsky dosáhnou až ke mně. Je to spalující bolest ale aspoň chvíli mi připadá,že jsem živá. Necítím své tělo protože ona ho vlastní. Mám tělo? Měla bych k ní chovat nekončící úctu,ale jak mohu? Pozoruji, jak si češe dlouhé zlatavé vlasy a vkládá do nich barevné ozdoby. Jindy sleduji, jak si nanáší různé barvy na obličej a teprve po tomto procesu je její výraz uspokojující. Nerozumím tomu,je natolik krásná,stejně jako já.Jenže jí to nestačí.
Přeji si být sama sebou a naplno prožívat emoce,ať už jsou jakékoli. Ale jak mohu? Co vlastně jsem? Jsem ona?  Moje existence je určena dle jejího osudu. Jednou za čas slyším její smích, ze kterého mám hřejivý pocit a pokud vidím její slzy, chce se mi plakat též. Ale nemohu. Ona má srdce a já po něm toužím. Když se na mě dívá,vím co to znamená,je to pro ní každodenní rutina a pak odchází,nechává mě tu samotnou. Nejsem jediná komu samota vadí.Ten malý chlupatý tvor se na ní dívá také vyčítavě. Nevím odkud pochází, nemluví, přesto je v něm život. Jsem na sebe hrdá, že umím rozlišit stále víc a víc poznatků z reálného světa.
Teď tu stojím a nejradši bych roztříštila tuhle průhlednou stěnu, která mi brání v životě. Mým úkolem je sloužit jí, jak nejlíp můžu.Vracím se,vzápětí zase mizím.Občas ji pronásleduji i venku, v jiném prostředí. Připomínám se jí všude, kde se dá. Vlastně je to moje povinnost, jenomže nikdy nepřekročím tu stanovenou hranici. Vím,že budu muset příjmout skutečnost, že jsem vězněna a nenarušit vesmírnou rovnováhu. Zkouším vstřebat myšlenku že mým domovem bude navždy jen vodní hladina,každá výloha a všechna zrcadla, do kterých pohlédne.Navždy budu jen její odraz.
(Pohled do zrcadla)