BABIČKA

Moje babička žije v malebné vesničce, kde zná každý každého, a jelikož moje babička, je bývalá ředitelka základní a mateřské školky, tak máme jasno, že i když nechce dozví se vše.

Moje babička je naprosto nejúžasnější ženská na světě. Byla jedináček, vzala si dědu, který byl z 11 sourozenců, vzali se mladí, děsně mladí jí bylo čerstvých 18 let. Má dva syny, s dědou postavili svépomoci barák, ve kterém mysleli na všechno, od pokojů pro budoucí vnoučata až po krytý bazén na terase s ohřevem po domácky udělaným, kam se chodívali koupat všechna děcka z vesnice, a v zimě prostor pro její kytky, kterých není málo, a nezapomněli ani na místo pro zatoulané zvířata, hlavně pejsky, kteří si je našli, měli dva psi, a každý přišel, lehl si k jejich bráně a oni se o ně postarali a oni jako vděční nalezenci s nimi žili každý minimálně 15 let. Teď je to barák starý, ale přece překrásný, každý jsme si jak v domě, nebo na zahradě našli své místo, a to místo bylo jen "naše" a babička když nás hledala věděla, kde asi jsme.
Táta měl místo za skleníkem, kde se opřel o meruňku, kde přemýšlel a psal si básničky pro holky, strejda měl místo u komína na střeše, věděl totiž že tam nikdo nepoleze, brácha si našel místo u dědy v dílně, kde se učil svařovat, montovat a opravovat vše co bylo třeba, a já už jako malá, jsem si vyhlídla schody z terasy dolů ke skleníku, odkud je vidět ta tátova meruňka, a na to, že ty schody byly kamenné, byly časem zašlé, obklopené medunkou a mátou které překrásně voněly a voní. Často když jsem si tam sedla prsty jsem je mnula, posléze jsem si je mnula, protože to eliminoval zápach z cigaret, které děda nesnášel ale toleroval naše zlozvyky, seděla jsem nespočetně krát na těch schodech, třeba když jsem dostala pusu od kluka z fotbalového týmu, a ostatní holky se na mě naštvaly, protože i když jsme byly kamarádky pořád jsem byla náplavka, když se mi něco nepodařiloo, na těch schodech jsem se učila o svaťáku na maturitu, na těch sschodech jsem babičce tehdá oznámila plán přestěhovat se do Prahy, a nedávno jsem zase seděla na těch schodech. ale úplně z jiného důvodu, vzala jsem si tam víno a přemýšlela jsem, proč? Proč člověk musí odejít, tehdy nám babička oznámila, že má rakovinu a má za sebou několik chemoterapií a nikdo neví co bude pak, tehdy jsme vstali všichni objali babičku a řekli, že jdeme na cigáro, prootože jsme čekali vše ale ne toto sdělení, pprotože i když jsme v každotýdenním kontaktů, tohle nečekal nikdo. Ano, babička byla poslední dobou unavená ale přikládali jsme to tomu, že je to stáří a nemůže fungovat jak doposud, když jsme se pak zase sešli do obýváku, babička seděla v jejím křesle, každý na svém místě dobou určeným,usmvala se a řekla, naučila jsem se s digitálním fotoaparátem. Nechápali jsme, babička i přes všechny bolesti, nebyla líná nebo jak to nazvat a jak jsme šli každý na své, všechno si vyfotila, tátu jak sedí opřený o meruňku a pije víno, mě jak sedím na schodech, strejdu u komína, bráchu v dílně, dědu u psa, bratránka na houpačce, tetu u jejích kytek v zahradě. Nevím, jak jsme si toho nemohli všichni nevšimnout, ale ta informace nás všechny dostala natolik, že jsme vypli a babička tehdy řekla: mám fotky z vašeho přirozeného prostředí, protože vím, že se neradi fotíte. Fotky zdobí zeď, teĎ je to půl roku, kdy babička bojuje, při poslední návštěvě nám oznámila, že ještě chvíli nás tu bude otravovat bo léčba se daří. Ale i tak, proč nejsou takoví lidi nesmrtelní? Jezdíme tam teď často, a kdykoliv odjíždíme říká ještě to nebylo naposledy. Je to silná ženská, i přes všechnu bolest bojuje a raduje se ze všech maličkostí. Je to bojovnice a celá naše rodina, se tiše modlí k andělům, aby ještě opravdu ten víkend nebyl poslední. A pokud jak říká si ji vezmou andělé, stane se jím a na všechny dohlídne, a já tomu i věřím, protože vždycky nás zvládla "ohlídat" a měla přehled a stejně jako jsme před ní neututlali, tak když se stane andělem neututláme už nic.

Jojo, miluju ji... protože bez ní by jsme tu nebyli...