Motýlí

Tento motýl byl jedinečný. Létal si jen tak pro sebe, ne pro okolí. Jeho barevná křídla se vyjímala v jakékoliv roční době.



Zamýšlím se nad svou sbírkou, která i do dnešního dne dřímá velice živě v mé paměti. Spoustu motýlů jsem musela zachraňovat, zavděčit se..aby chtěli žít u mě. Když dostali vše co potřebovali, odlétli zpět ke svému druhu, a já zčistajasna viděla, že ty působivé a tehdy magické barvy nebyly opravdové, pouze jsem je tak chtěla vidět.
A tak jsem s motýli skončila. Zavírání oken, dlaní, srdce.

O mnoho let později jeden takový další barevný přilétl ke mně. Nebyl úplně čitelný, barvy jeho krásných křídel nebyly tak výrazné, spíše byste si všimli jen úplně zblízka. Opatrovala jsem ho, nemohu říct že ne, stal se pro mě barvou života.
Strach ze zklamání však byl silnější a silnější. Odmítala jsem ho, vinila ho z toho že mi odlétne ve chvíli, kdy mu nastavím dlaň.
Tak jako vylétli ti předchozí.
Jenže on zůstával. Vracel se, když svět začal být šedý. Převrátil mi život.

Jednoho krásného dne byl odehnán. Řekla jsem: leť!!, bude ti líp se svým druhem.
Strach.
A tak letěl. Popřál mi štěstí, neublížil mi. A byl pryč.

Jediný motýl, kterého jsem neměla nechat zamávat mi křídly na rozloučenou. Chybí mi jeho barvy a milý způsob zacházení se světem. Zacházení se mnou.
Ten nejkrásnější.
Chci ho opatrovat. Bez něho už to nejsem já. Svět zešedivěl.


Po nějaké době zjišťuji, že čekám s otevřenou dlaní, až se vrátí.

Na svůj unikát.