Vzpomínky

Myslíš na mě někdy? Na to jak se poprvé setkali naše pohledy? Protože nemám pochyby o tom, že by jsi musela myslet na někoho jako jsem já.
Myslíš, že bych to měl začít? I když neumím dělat první krok. Stále je ve mně určitý strach, odstup od lidí, nedůvěra. Nějakým způsobem mi chybí život, ale nevím přesně jaký a s kým. Možná se až příliš věnuji stínům ve své hlavě, možná tak moc, že už nevidím světla zítřků.
Přemýšlím co se mi to stalo. Stále si zachovávám odstup, jistý druh nadhledu, výhodnou pozici k pozorování okolí. Jen málo kdy a málo co dokáže vychýlit můj svět z rovnováhy. Jen ty pochybnosti, zda jsem vůbec dost dobrý abych někomu stál za pozornost.

Tak si ubližuji, myšlenkami na lepší život, na Lásku a klid v duši. Že možná jednou i já dostanu opravdovou šanci. Nedoufám. Věřím. Protože jsem stále tady a stojím pevně za svým rozhodnutím. Bolest uvnitř mě mi dává sílu se překonávat, měnit zaběhnuté věci, dělat lidem radost i přes to, že jsem sám nad propastí. Možná už mi nikdo ruku nepodá, možná jsem na to zůstal sám...
Ještě pořád cítím cit, který měl zmizet před lety. Snažil jsem se ho zabít vším, snažil jsem se ho vyměnit, ale stále si vše moc dobře pamatuji.

Vzpomínky na Lásku...

Nejhorší jsou pochybnosti, strach z toho Tě oslovit. Možná by jsi nikdy pohledem nezavadila o člověka jako jsem já, možná právě někoho jako jsem já hledáš a nebo si lžu do vlastní kapsy. Nejspíš nikdy nedokáži dostatečně popsat co se odehrává v mé hlavě, srdci i duši. Nikomu nebudu moci nabídnout víc než jen sebe. Utrápeného člověka s úsměvem na rtech, království zahalené prachem a mou optimistickou naivitu.
Mám touhu to nevzdat, ať už se někde objevíš či ne.

Budu tu...