Víš

Začínám si pomalu uvědomovat, jak moc mi chybíš, jak moc mi chybí doteky, úsměvy a blízkost osoby. Chybí mi ta neskutečně příjemná únava, když si vedle Tebe sednu, Tvou nepopsatelnou vůni, pokaždé co se o mě opřeš.

Víš, miluji pohledy do Tvých očí, ve snech jako jsou ty co vídám dnes a denně. Přesto vím, že jsi tady někde, možná jen v mojí hlavě, možná si se mnou jen lehce někdo pohrává. Chtěl bych zapomenout, vypudit Tě z mojí hlavy, abych se zbavil všech těch představ o nás dvou.
Možná se všechny ty démoni uvnitř mě snaží dostat k Tobě blíž, protože potřebují Anděla a já se snažím chránit Tě před tou tmou. Neustálý koloběh.

Víš, myslím na to jaké to bude příště. Jaká budeš v budoucnu a zda se někdy vlastně setkáme, zda jsi blízko či ještě dál, než budeš zítra. Opravdu se snažím držet nohama pevně na zemi, ale není to snadné, stále mám v hlavě ty zvláštní představy o tom jaká ve skutečnosti jsi. Upřímně, mám asi trochu strach, nejspíš jsem tak dlouho sám, že si nedokáži pustit někoho blízko. Možná má samota důvod, proč se mě drží.

Víš, bojím se zůstat sám, když večer zhasnou světla lamp a nejsou vidět hvězdy. Mám strach, že nikdy neucítím dotek Tebe, tlukot srdce a laskavá slova. Možná se bojím zbytečně a možná je to všechno moje chyba. Málo lidí kolem mě v uzavřené společnosti sám se sebou, Tě mohu jen těžko potkat.
Víš, ten strach ze společnosti mě užírá a nedovolí mi dostat se k Tobě blíž.

Víš, moc dobře si uvědomuji, že neexistuješ. Jsi vysněná, zapomenutá, někde uvnitř mě, malé světlo naděje.

Prý umíráš poslední.