Duše

Kolikrát tály ledy, tolikrát my scházel dotek. Letmý, něžný, bez zábran. Pohledy, nezaměnitelná hloubka Duše, dvě temná okna do nichž bych se díval znovu a znovu. Stačil letmý dotek Múzy, polibek, nečekaný, jako když se střetnou pohledy dvou lidí. Bez šance na únik mi její úsměv naplnil hlavu myšlenkami, které se mě nepouštějí za žádnou cenu.

Úsměvy. Snad ta nejmenší maličkost na světě, která dělá neskutečnou službu Duši. Dokáže z ničeho vykřesat oheň, vzplanutí tak neskutečně silné, že ho mnohdy nedokáže uhasit ani realita bytí. Úsměv… smích, který mi zvoní v uších, hlas, který se přidal k těm co už v hlavě jsou. Nechci se ho vzdát, vypudit ho, jelikož mě těší, dělá mi radost a vyplňuje pocit opuštění.

Myslím, že jsem se unáhlil. Že toužím po Múze, kterou jsem spatřil v Tobě, že je to jako házet gumové Míčky proti zdi a oni se nevrací. Vždy se odrazí někam mimo mě. Asi mám v sobě porouchaný magnet a moje střelka kompasu se pořád točí dokola i tak se necítím ztracený. Pořád se zkouším přesvědčit, že to chce čas, že přijde den kdy moje Duše najde tu Tvou. Že dopis najde svého adresáta. Že se naše pohledy ještě jednou střetnou. Že udělám další první dojem…

Smíření, že nedostanu možnost dotknout se myšlenkou Tvé Múzy, mě naplňuje obavou. Zapomněl jsem snad, jak s ní navázat kontakt? Jak se zeptat? Jak být pro někoho tím, kým být mám a nebýt něčím jiným, cizím a nechtěným?
Přeci jen, někde tam moje Duše doufá a věří v tu Tvou. Až jednou hodím Míček, hodíš mi ho zpátky s nadějí, že konáme dobro, ne pro svět tam venku, ale pro ten v nás.

Třeba je má představa mylná. Jsem jen můra narážející do rozsvícených oken a Tebe můry děsí. Možná jsem právě mimo cestu, jen moje Múza cítí lítost a nechce mi to říct.